Folková Růže 2015 - díl druhý, sobota 11.7.

V sobotu ráno si pro nás pořadatelé Folkové Růže připravili bojovku. Den předtím moderátor odpoledního pořad Mirek Ošanec použil svůj oblíbený trik: 

„Ví někdo, kde je muzeum fotografie?“, potom ukázal směrem ke zdviženým rukám: „Vy, kdo nevíte, tak zítra v jedenáct se držte těhle lidí, protože oni Vás dovedou za muzikou!“

Jestli někdo sledoval mě, měl asi pořádně zamotanou hlavu. Suverénně jsem zamířil na nádvoří …. a tam překvapeně koukal na prázdný prostor, prázdné pódium bez židlí a návod „kam se dát“ připíchlý na sloupku u vchodu. Vykolejen jsem si to chvíli srovnával v hlavě, ale nakonec jsem vyrazil na správné místo, protože plánek byl opravdu velmi podrobný. U vchodu jsem si vysloužil pochvalu za orientační smysl od samotného ředitele festivalu Pavla Jarčevského, který kontroloval vstupenky.

Nevím, co vedlo k přesunu dopoledního programu do útrob muzea, možná zkušenost s loňskou nečekanou a rychlou průtrží mračen, ale dle mého názoru to nebyla nejšťastnější volba.

Za prvé v místnosti nebylo žádné podium. Muzikanti seděli na stejné úrovni jako diváci, takže z poslední řady, kde jsem seděl, nebyla šance kohokoliv při produkci vidět. To byla škoda hlavně v případě druhé účinkující.

Za druhé se zvuk v uzavřeném prostoru s klenutým stropem nějak podivně odrážel. Můj sluch rozhodně není smyslem, který by mi lidé mohli závidět a tak jsem leckdy nerozuměl ani textu, ani prupovídkám mezi písničkami. V těchto chvílích si normálně pomáhám odezíráním, ale to se vracíme k předchozímu odstavci.

Prvním účinkujícím v Muzeu Fotografie byl David Alfik Dewetter. Je to písničkář, nic míň, ale zatím také nic víc. Produkce nebyla nezajímavá, obecenstvo se bavilo jak muzikou, tak řečmi okolo, ale takových muzikantů s kytarou jsou mraky a David bude muset zapracovat na něčem, čím se od toho davu odliší. V hlavě mi utkvěla hlavně kouzelná básnička, kterou si nejeden divák raději rychle zapsal na program: „Udělal jsem Martině, její kočku na víně…… Jestli tohle přečká, tak má ještě křečka!“ Já vím, je poněkud morbidní, ale byla přednesena přesně tak, jak se takovéhle básničky přednášet mají. Pěkně první část, počkat až dozní nesmělý smích otrlejších jedinců a potom dorazit obecenstvo rychle a zdánlivě ledabyle vyřčenou pointou.

Jméno druhé účinkující písničkářky Martiny Schimmer si budu muset někam poznamenat. Na maličkou blondýnku se hezky koukalo (tedy v okamžicích, kdy prošla okolo mě před a po vystoupení) a na to, že jí je teprve 22 let, má ve svých písních překvapivě mnoho životního nadhledu, ironie a hlavně alkoholu.

Jaroslava Urbánka z Duchcova jsem už na Folkové Růži jednou slyšel, takže jsem věděl, do „čeho du“! Když se rozdávaly vlasy, tak na tohoto chlapíka příroda pozapomněla, ale bohatě mu to vynahradila smyslem pro humor. Diváci řvali smíchy, když zcela vážným hlasem vykládal, jak špatně se žije mužům ve stínu Giacomo Casanovy. Že díky velkým očekáváním sexuálních výkonu jsou muži frustrovaní a tak se rodí málo dětí. Proto poslední dítě, které se v Duchcově narodilo, je právě vypravěč….. A to nemluvím o písničkách. Třeba ta o tužkové baterii… která chudák „dře do úmoru v útrobách vibrátoru“ a hlavně již velice populární „Prenatálek“ s refrénem: „Nohama jsem bezstarostně čeřil vodu, proč mě nikdo nevaroval, do čeho du?“ Doporučuji tohoto písničkáře vyhledávat.

Jako další v pořadí nastupovaly dvě vycházející hvězdičky našeho folku a mě přepadl hlad. Vzhledem k tomu, že obě měly vystoupit ještě večer, jsem dal přednost mrzkému žvanci. Takhle zpětně to možná byla chyba.

Program na druhém nádvoří zahajovalo seskupení Nevermore & Kosmonaut. Upřímně ani nevím, co k tomu říci. Písničky pomalejší, přemýšlivější, pro mě takový typický rozjezd, který diváka nevyžene z hlediště, ale ani nedonutí k nadšeným ovacím.

Potom už přišel jeden vrcholů celého festivalu.

„Lze zdokonalit dokonalé?“ ptal se ve filmu „Rychlejší než smrt“ Leonardo di Caprio, respektive tedy jeho postava. Mladý floutek se tak chlubil svým střeleckým uměním. Kapela Epy de Mye má zcela jiné náboje a ukázala, že to lze! Již dlouho považuji tohle trio za naprostý vrchol současné muziky a to nejenom folkové, protože se s úspěchem objevují i na rockových festivalech. Letos „Epíci“ přivezli nové CéDéčko s názvem Kotlina. Pokud by někdo náhodou nevěděl, o čem je řeč, tak jde o jedenáct písniček seřazených chronologicky za sebou, které jsou věnovány historickým událostem a osobnostem československých dějin. Co píseň to chytlavý popěvek a text vhánějící slzy do očí. Když mám tohle album hodnotit na stupnici od jedné do deseti, tvrdošíjně se snažím naťukat číslo jedenáct! Dle různých náznaků kapela preferuje píseň o Miladě Horákové, já za největší pecku považuji „Skočil jsem do tmy“ věnovanou Adolfu Opálkovi. Nadšené publikum freneticky vytleskalo pro Epy de Myi dva přídavky (na druhém nádvoří v časovém presu věc nevídaná) a vzápětí se vytvořil dlouhý had čekající na zahájení prodeje nového CD. Muzikanti se usmívali, podepisovali, s každým příjemně pohovořili a potom rychle prchali, aby stihli své vystoupení v Hrádku. Tenhle souběh vynikajících festivalů není úplně ideální.

Epy de mye bude v Praze v říjnu představovat nové CD s tím, že se koncertu zúčastní všichni, kdo se na nahrávkách podíleli. Je známé datum, neví se kde. Přimlouval bych se za O2 arénu a tipnul bych si, že téhle kapele bude i ta brzy malá. 

Abych dostál zpravodajské povinnosti: frontman kapely Honza Přeslička se na festival přibelhal s nohou v sádře o dvou slušivých francouzských holích. Vyslechl si spoustu vtipů na téma „Ten, co dobře hlídá pocestný“, usedl na pódium na židli…. A vydržel na ní dvě písničky, potom vyskočil a hopsal, jako by nic. Takové tahle muzika dovede věci…. Navíc se večer vrátil do hospůdky pod hradem a křepčil tam s návštěvníky a kytarou až do půl čtvrté do rána, kdy nás barman vyrazil.

Z předchozích řádků vyplývá, že kapela Passage to měla setsakramentsky těžké. Už dávno byli nazvučeni a měli něco odehráno, ale vedle podia stále probíhal prodej a autogramiáda. Ostatně oni to měli těžké dvojnásob, protože od loňska museli nahradit odcházející manželskou dvojici: basistu a zpěvačku. Možná mě muzikanti vyvedou z omylu, ale myslím si, že najít basáka není tak složité, jako nahradit hlas a charismatickou tvář krásné zpěvačky. Ovšem povedlo se obé. Řekněte mi, jak to folkové kapely dělají. Poslední dobou vždy za odcházející zpěvačku najdou náhradu stejně krásnou a stejně dobře zpívající. Povedlo se to před nedávnem Šantré, po dobu mateřské Marienu a teď to zvládla i Passage! Nikdy mě nepřestane udivovat, kolik je mezi námi talentů.

Passage udržela laťku nastavenou Epy de Myí, její produkce byla svižná a zábavná, přestože jsem si během jejich písní po očku četl texty a doprovodné články v buletinu čerstvě zakoupeného CD.

A tak se tíha okamžiku zastavila u Rendez fou. Tahle kapela v mých očích doplatila na skladbu programu. Obecenstvo bylo plné energie, natěšené na svižnou muziku, ale s jednou kytarou, jedním cajonem a pomalejším repertoárem do lidí už více energie nenapumpujete. Určitě by jinde a v jiné chvíli sklidili větší úspěch, teď bylo cítit, že Epydemycké nadšení, které Passage v obecenstvu dokázala udržet, trochu opadá. I když některé slovní hříčky, či spíše aforismy, vzbudily zasloužený úspěch. Třeba „Peč Ivo pečivo“, nebo vítání léta v anglicko české rodině: Sandále (pro méně chápavější: psáno foneticky)

Tak, jako předchozí kapela na skladbu programu doplatila, kapela Načas jí naopak využila.  Na lehce uspané publikum nastoupila silou ničivou a nabídla mu přesně tu energii, po které žíznilo. Rychlé písničky, relativně nenáročné texty, charismatický zpěvák, foukací harmonika a publikum vlnící se do rytmu, to vše si krásně sedlo a já měl najednou další letošní objev Folkové Růže. Podruhé byly vytleskány dva přídavky. Tuhle kapelu začínám sledovat, začínám si stahovat její písně z netu, začínám chodit na koncerty a stávám se jejím fanouškem.

A to prostě NEODVOLÁÁÁM!

Na závěr odpoledního programu pohladili mou folkovou duši Stráníci. Tady se nedá moc vymýšlet. Kapela, nebo ze začátku spíše „duo Míra“, patří mezi mé dlouho oblíbené. Věděl jsem, co mě čeká, psychicky se na to naladil a užil si to měrou vrchovatou. Pánové, díky za to! Klasická díla světového folku s českými texty, to se mi nikdy neoposlouchá.

Program na večerní scéně zahajovala domácí kapela Jen tak tak, která k tomuto festivalu neodmyslitelně patří. Jejich písničky už si pomalu pamatuji, takže jsem si broukal a vystoupení si krásně užil. Kapela jede stále na vlně směrem vzhůru. Prospívá jí rozšíření na trio o hráče na akordeon Ondru Váchu. Upřímně jsem zvědavý, jestli z něj ještě vypadne nějaká další píseň, protože ujetý  „Atomový hřib“ už je poněkud ohraný. Vrchní ředitel festivalu Pavel Jarčevský si letos střihl roli roztržitého profesora a jeho hrátky s hledáním trsátka mi připomněly Luise de Funeise, který kdysi podobně hledal kufříček. A Nela Mládková, mezi námi, ta je čím dál hezčí a její vrtění za mikrofonem je stále roztomilejší…

Jak již bylo řečeno výše, Lucie Redlová a Jitka Šuranská, vystupující spolu pod zkratkou MDŽ (muzikantky, dámy, ženy – to kdyby náhodou někdo pátral po původu této zkratky), jsou vycházejícími hvězdičkami českého folku.  Hlavně tedy po stránce instrumentální. Holky spustily jednu píseň spolu, potom si střihly (opravdu – kámen, nůžky, papír) a vítězka zůstala na pódiu sama. Jitka je po čertech hezké děvče, ale to nic není proti tomu, co dovede s houslemi. Až jí jednou uslyší Vanessa Mae, tak se svými skřipkami praští o zem a půjde do důchodu (ostatně proti Jitce už je to stará vykopávka, je jí 36 let). Lidovky z jižní Moravy nejsou úplně můj šálek kávy, ale takto pojaté mě bavily. Lucka to má kvůli jménu určitě těžké. Střídavě používá kytaru i mandolínu a hraje své písničky. I tady je potenciál, který směřuje k účinkování v mnoha instrumentálních projektech. Každá odehrála své pásmo a já si pomalu začal říkat, proč vlastně vůbec vystupují spolu, když se konečně potkaly na pódiu a ukázaly, že jim to krásně ladí i dohromady.

Devítka je již dlouho stálicí naší folkové scény a svou úroveň spolehlivě drží. Jak bylo kdysi předpovězeno, basista Klupka a jeho žena jsou již trvalými členy kapely. Madla letos dorazila s podstatným deficitem, totiž bez hlasu. Přesto její reakce na Jindřiščino vysvětlování situace byla v mikrofonu slyšet a patřila k velice povedeným. Navíc jsem si jist, že „na mou duši, na psí uši na kočičí svědomí“ jsem jí zpívat slyšel. Tedy ne že bych se uchyloval k takovým přísahám, tak zněl refrén první písně. Nevím, jestli to kapela měla předem domluvené, nebo to byl momentální nápad, ale Jindřiška začala o indiánských jménech, které si prý loni dávali. Původně tím chtěla zarazit ukecanost svého manžela (prý „ten co žvaní, až se mu od huby práší“), ale nečekala, že vzápětí se vyzradí i její indiánské jméno. Je nutno jí přiznat, že reagovala promptně a okamžitě Klubajzovi úder vrátila. Pokud je vše, co v této pasáži zaznělo, pravda pravdoucí, tak to tedy musel být mejdan! Moc nechybělo, aby byl zvukařem vypnut mikrofon, protože rozjetá zpěvačka si vzala na paškál i jeho.

V návaznosti na výše uvedené, bylo zajímavé sledovat řazení písniček, jak šly za sebou: když Jindřiška dozpívala „Živou mě nedostanou“, následovali mraziví „Vrazi z donucení“. Věřme tomu, že to bylo takové „kouzlo nechtěného“, které v sobě play list skrýval a prostořeké zpěvačce ve skutečnosti vůbec nic nehrozí.  

Po skončení celého festivalu jsem zaslechl, že Žamboši byli důstojným vyvrcholením Folkové Růže. Já bych tohle tvrzení poněkud poopravil. Žamboši by podle mého názoru totiž byli důstojným vyvrcholením nejenom Folkové Růže, ale jakéhokoliv festivalu, dokonce i jakékoliv slavnosti, kterou si dovedete představit. Namátkou mě napadá třeba závěrečný ceremoniál olympiády v Riu, nebo Pražské Jaro.

S Honzou Žambochem a spol. mám určitý problém. Už jsem na něj vyčerpal všechny superlativy, které v mé slovní zásobě byly a tak nevím, co k jeho tvorbě dále psát. Chtěl bych poukázat na to, jak se krásně vyvíjí jeho práce s diváky. Když jsem jej na Folkové Růži viděl poprvé, což je tak pět let, tak nutil diváky, aby s ním zpívali refrén „Znakoplavek“ pozpátku. Je celkem nasnadě, že se nikdo moc nechytal a tvrzení, že nepůjdeme domů, dokud nebudou zpívat úplně všichni, působilo dost křečovitě. Letos mu stačilo mrknout do obecenstva a poprosit: držte, mi tuhle melodii, já k tomu přidám druhý hlas a lidi se mohli přetrhnout.

Prostě konec Folkové Růže 2015 byl kouzelný a závěrečná ve vinárně pod hradem za přítomnosti mnoha muzikantů na Růži účinkujících a dokonce i těch, kteří letos neúčinkovali, ještě kouzelnější.

A jak na závěr na FCB oznámil Michal Jupp Konečný: Folková Růže 2016 je už za 363 dní…