Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Folková Růže 2016 - díl první, čtvrtek 14.7.

25. 07. 2016 16:10:00
Na začátek letošní Folkové Růže by se hodil citát pana Vančury. Nemyslím tedy jednoho ze zakladatelů kapely Spirituál Kvintet, ale spisovatele Vladislava: „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným“.

Celý čtvrtek lilo jako z konve... a proto se večerní program přesunul z nádvoří muzea fotografie do sálu domu dětí a mládeže. Na pořadu večera bylo sedm interpretů: na dva jsem se vyloženě těšil, dva jsem si z minulosti pamatoval, jako že mi moc nesedli a tři účinkující jsem neznal.

Chápu, že v téhle chvíli se renomovaným publicistům ježí chlupy: "Proč někdo píše o festivalu, kde půlku účinkujících nezná?" Všem, které toto irituje, se předem omlouvám. Tento článek nemá ambice být oficiální reportáží z festivalu. Jsou to názory a postřehy řadového posluchače bez odborných znalostí. Jednoho z mnoha, který si koupil vstupenku a na rozdíl od ostatních je trochu více ukecaný, byť elektronickou formou.

Ještě před samotným popisem večera bych se chtěl zmínit o něčem, na co jsem dosud zapomínal. Jako každý rok i letos byl výborně napsán doprovodný buletin. „Rozsekala“ mě například informace, že muzeum fotografie se, stejně jako kaple Máří Magdaleny, nachází na patnáctém poledníku a ten najdete, cituji: „když se vydáte z hvězdárny v Greenwiche stále na východ a urazíte přesně jednu čtyřiadvacetinu obvodu zeměkoule“. Uznejte, že tak přesný popis polohy si zaslouží ocenění.

Trochu paradoxně mi přišlo, že Michal Jupp Konečný, autor buletinu a zároveň hlavní dramaturg celého festivalu, jehož humor je obdivuhodný, se vždycky, když jsem ho viděl, mračil ... Buď je to tím, že z titulu své funkce měl hlavu plnou starostí a nebo má něco proti mé osobě. Protože když jsem viděl já jeho, tak mohl vidět i on mě a mračil se tedy vlastně na mě...

Tolik na úvod a teď k samotné produkci

Jako první se na pódiu objevil Slávek Klecandr, což byla pro mě první novinka... Muž s kytarou, no vlastně kytarami, protože za své vystoupení vystřídal hned tři. Písničkář vypadal jako mladší bratr Jaroslava Hutky, ovšem produkce mi připomínala spíše Petra Kalandru. Jako začátek to vůbec nebylo špatné. Na můj vkus byly možná jednotlivé písničky moc dlouhé – každá trvala nejméně pět minut, takže během vyměřené půlhodinky zaznělo jenom pět písniček. To nemá znít jako kritika, to je můj problém. Já vnímám jakoukoliv muziku hlavně textem, ostatně proto poslouchám folk, který je na kvalitních textech založen. Ve Slávkově případě v textech nebyl skrytý až tak nosný příběh, abych se dokázal i po dvou minutách stále soustředit, takže se moje mysl začínala někde toulat a hrozilo, že se vrátí s banánem v ruce a botama od sněhu. Nejvíce se mi tak vryl do paměti kratší přídavek na téma „listopad“.

Hořký Kafe, to přes veškerou snahu není můj šálek kávy. Možná je to tím, že jsem více na sladké. Já vím, trapné fráze... Písničky posazené nějak do blues, či šansonu mi nesedí. Je mi jasné, že teď se na mě vrhnou odborníci a rozcupují mě na cucky. Já uznávám, že chlapci své nástroje ovládají a kytarový fajnšmekr si na jejich produkci určitě smlsne ... ovšem tyto řádky píše laik. Hořké kafe si určitě své posluchače najde, leč já mezi nimi asi dobrovolně nebudu.

Monty, to je, co se šálků čehokoliv týče, něco úplně jiného. Velký muž si tentokrát přivezl houslistu, bubeníka a basistu ... a spolehlivě celý sál rozpohyboval. Hlavně tedy gruppu dětí kroužící okolo sedadel v čím dál těsnějších kruzích.

Petr Linhart byl jedním z těch, které jsem dosud neznal. Opět si dovedu představit ten údiv, jak je možné neznat někoho, jehož CD bylo nominováno na Anděla. No je to tak, přestože se během roku snažím folk vyhledávat, jak jenom to jde, Petra Linharta jsem nikdy neslyšel. Každopádně Sudetská country mě pobavila i poučila. Petr vystupuje sám s kytarou a ve svých písních zrcadlí příběhy ze Sudet. Před každou má malý proslov, kde vysvětlí o kom, či o čem píseň bude. Přiznám se, že tenhle přístup mě velice zaujal a bavil

Jiří Smrž a kapela. Tou kapelou byl houslista - mladý muž z Texasu, křestním jménem Benjamin a příjmení snad doplní někdo pozornější, než já. Na interpreta se od začátku večera hrnula samá chvála. Nejenom od moderátora (mimochodem Petr Sedláček, jako vždy vynikající), ale i od kolegů. Já jsem si ovšem pamatoval, že v minulosti mě jeho písničky až tak nezaujaly. Letos to vypadalo podobně, ale .... V mých uších Jiřímu Smržovi pomohl fakt, že v uzavřeném prostoru nebylo kam uniknout. Na nádvoří bych se asi po dvou písních zvedl a šel ke stánku. V domu dětí a mládeže žádný stánek nebyl a tak jsem seděl, poslouchal a najednou té muzice přišel na chuť. Podobně jako Karel IV, který vezl révu z Burgund sem. Nevím, jak moc k tomu přispěl výborný výkon houslisty, ale já to v téhle chvíli vidím tak, že Jiří Smrž hraje písničky, na které je potřeba si tak nějak zvyknout a potom se Vám najednou setsakramentsky líbí.

Martina Trchová trio, to je hezké děvče a okolo ní tři muzikanti. Zvláště kytarista je výraznou tváří souboru. Martina své písničky hodně prožívá, někdy mi to přišlo, že až příliš. Samotná produkce mě bavila, ale přiznám se, že takhle s odstupem si už žádnou píseň vybavit nedokážu.

Závěr večera obstaral Míša Leicht a kapela Forehand. Já Míšu můžu v jakékoliv podobě. Navíc jsem záhy zjistil, že Forehand je vlastně výběr z další mé oblíbené kapely: Semtex. I když se tedy přiznám, že Míšu Röhricha bych nepoznal. Chlapec nám zešedivěl a nějak nabobtnal, či dokonce zduřel. To Petr Novák a Tomáš Sutr vypadají pořád stejně, jako když v ženských šatech vykřikovali: „Ančo, nechoď na disko“. Míša nezklamal, pořád je s ním sranda a pořád bluegrass v jeho podání dokáže do člověka natlačit obrovské množství energie. Snad jenom ty vtipy na nebohého zvukaře, který dělal, co se dalo, si mohl odpustit. Snažím se věřit tomu, že to opravdu bylo míněno v dobrém.

Na nočníček v kapli Máří Magdaleny jsem nešel. Nebylo to tím, že bych měl něco proti kapele Tamaral, prostě mě dohonil hlad. Večerní program začínal v šest, to jsem ještě jako čas na večeři neviděl a doufal jsem, že v místě koncertu nějakou tu klobásku seženu. Jenomže, jak bylo uvedeno výše, to jsem se přepočítal a tak jsem vyrazil na večeři do kantýny. Dietologové teď patrně blednou hrůzou. Já vím, dát si v půl dvanácté guláš s knedlíkem asi není úplně ideální. Na svou obranu uvádím, že v té samé kantýně se potom hrálo a zpívalo a spát jsme šli v půl šesté ráno... a dát si tedy večeři více než šest hodin před ulehnutím do postele, to už zní docela jinak, ne?

Tak jsem tedy viděl první den Folkové Růže roku 2016

Autor: Karel Janďourek | pondělí 25.7.2016 16:10 | karma článku: 11.39 | přečteno: 259x

Další články blogera

Karel Janďourek

U doktora, aneb "Takhle ne, mladý muži!"

Náš obvodní doktor mě poslal kvůli jedné lapálii ke specialistovi. Hrdě jsem se objednal a ve stanovený čas nakráčel na kliniku.

14.3.2017 v 12:01 | Karma článku: 34.96 | Přečteno: 2556 | Diskuse

Karel Janďourek

Na pubertu jedině s helmou!

Dcerka nám roste do krásy .... a do puberty. Zatím je to ještě roztomilé, ale už se nám tam vkrádají poněkud drsnější prvky.

7.2.2017 v 12:02 | Karma článku: 26.05 | Přečteno: 1817 | Diskuse

Karel Janďourek

Hajdom, hajdom.... aneb "Jak jsme (ne)zpívali koledy"

Ke Štědrému večeru patří koledy. To mi nikdo nevymluví. Loni dcerka chodila na flétnu, tak jsme pod stromečkem pískali, ovšem letos v září zůstala flétna v šuplíku a malá slečna se vrhla na házenou... Musel jsem na to jinak.

3.1.2017 v 12:01 | Karma článku: 14.15 | Přečteno: 419 | Diskuse

Karel Janďourek

Švédova Trojka a Kuchaři - vítěz naší rodinné hitparády

Naší rodinnou hitparádu pro rok 2016 vyhrála kapela Švédova trojka s písničkou Kuchaři. Abychom předešli případnému nedorozumění, toto vítězství není spojeno s žádnou věcnou cenou, ani finančním ohodnocením.

15.12.2016 v 11:50 | Karma článku: 9.10 | Přečteno: 257 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Karel Sýkora

Limes: Nebezpečí na římské hranici

Limes Romanus, fascinující starověký systém opevnění, jenž chránil římské impérium před nájezdy barbarů. Ochranný val, který byl po Velké čínské zdi, největší stavbou vytvořenou lidskou rukou.

23.6.2017 v 10:00 | Karma článku: 9.69 | Přečteno: 323 |

Karel Sýkora

Garbage – The World Is Not Enough

"The World Is Not Enough" is the theme song from the eponymous 1999 James Bond film, performed by American-Scottish alternative rock group Garbage.

23.6.2017 v 6:46 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 58 |

Aleš Pawlus

Neboj.

Nemůžu nenapsat pár slov o tom, co se mi nedávno stalo. A stalo se mi to velmi fajn, neboli fajně..

22.6.2017 v 18:31 | Karma článku: 19.57 | Přečteno: 392 | Diskuse

Jiří Turner

Snový svět Františka Skály

Nevíte, jak se dostat do kouzelného, snového a pohádkového světa? Není to těžké, stačí v Praze nasednout na metro „A“ dojet na stanici Malostranská a hned po výstupu zahnout vpravo ke vchodu do Valdštejnské jízdárny.

22.6.2017 v 12:14 | Karma článku: 7.65 | Přečteno: 176 | Diskuse

Karel Sýkora

Moudrý citát XCVII.

Milada Horáková byla česká politička, oběť justiční vraždy během komunistických politických procesů v 50. letech minulého století za vykonstruované spiknutí a velezradu.

22.6.2017 v 9:12 | Karma článku: 4.97 | Přečteno: 94 |
Počet článků 110 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1121
Člověk velice všímavý a ještě více upovídaný

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.