Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Folková Růže 2016 - den druhý, pátek 15.7.

31. 07. 2016 0:23:05
Druhý den festivalu už si déšť vzal dovolenou, ale nebe bylo stále ocelově šedé. Diváci se choulili pod několika vrstvami oblečení, pláštěnky a deštníky v pohotovosti, prostě červenec jako vyšitý.

To ovšem vůbec nevadilo, protože program druhého dne byl doslova napěchovaný kapelami, na které jsem se celý rok těšil. Pouze dvě plánované položky jsem nějak dosud nezaznamenal a jak už to tak bývá, právě ty se pro mě staly letošním objevem.

Program na druhém nádvoří zahajovala jedna z nich: Švédova trojka. Upřímně řečeno, moc jsem toho v noci nenaspal a dlouho jsem odolával pokušení zůstat po obědě ve stanu déle, než obligátních dvacet minut. Nakonec jsem zvládl zvednout své tělo ze spacáku včas a to bylo setsakramentsky dobře. Rodinná kapela okolo Bořivoje Švédy začala písní o podzimní melancholii, plískanicích, rýmě a tak vůbec... a počasí zareagovalo jediným možným způsobem: začalo pršet. To byla jediná kaňka na vystoupení, které mě dokonale bavilo. Déšť ustal hned s další melodií a pak už to šlo ráz na ráz: texty vůbec nebyly o ho...ě, jak se nás kapela pokoušela přesvědčit v jedné novější písni. Naopak, byly vtipné, s pointou, prostě něco přesně pro mě. Hned po vystoupení jsem si koupil CéDéčko, nechal si ho podepsat a zalitoval, že tahle rodinka je až z Moravského Krumlova a tudíž do Prahy moc často nezavítá. No co si budeme povídat, i jim se hřejivý úsměv proměnil v poněkud zmrzlý škleb, když ze mě vypadlo, že jsem z Prahy. Asi na Moravě mají Pražáky ve véééliké lásce.

Ještě se zastavím u nejmladší členky Trojky, Jany Švédové. Když jsem to děvče spatřil na zvukové zkoušce, dost jsem se zděsil. Měl jsem pocit, že jsem to popletl a dostal se někam na festival punkové muziky. Zelený kohout, který na hlavě jinak pohledné slečny vytvářel neuvěřitelnou komedii, ve mně automaticky vzbudil despekt. Během půlhodinky jsem se jí v duchu milionkrát omluvil. To děvče mělo překrásný úsměv a ten jí z tváře nezmizel ani na vteřinu. Ať už zpívala, hrála na akordeon, nebo na valchu. Kdo se dokáže takhle usmívat, ten může mít na hlavě úplně cokoliv. Regulérně jsem se zamiloval. Samozřejmě platonicky a ve vší počestnosti, že....

Hluboké nedorozumění, to už je moje srdeční záležitost. To bych si nenechal utéct, ani kdybych nespal pár dní v kuse. Měl jsem ta nejvyšší očekávání a i tak jsem byl příjemně překvapen. Přestože tahle kapela je z Prahy, zatím jí slýchám jenom na Folkové Růži, takže jsem ji vlastně přes dva roky na živo neslyšel. A ona za tu dobu udělala veliký skok dopředu. Všech pět hlasů je úžasně sladěných. Když v refrénu nového hitu „Gang rytmu“ spustili: „Jdem do toho všichni, tóny se roztočí..“, spadla mi brada. Možná je to jenom můj mylný dojem, ale zdá se mi, že největší pokrok udělal sólový kytarista Láďa Černý, řečený Jepťák. Ubral na zpěvu a začal více sólovat. Už to nebylo sem tam sólíčko mezi slokami, jeho kytara jela vybrnkávání v průběhu celých písní a vylepšený zvuk kapely byl hlavně jeho zásluhou. To obě děvčata v kapele zrají do krásy, takže i „divák nemrava“ si přijde na své, snad jenom Eliška by se mohla více usmívat. Zvláště při chrastění různými rytmickými předměty se holka tvářila smrtelně vážně... což je u takhle pohledné slečny nebetyčná škoda. Jinak dovezené CD bylo zoufale malé... tedy ono bylo velké normálně, ale písniček tam bylo jenom pět. Už ho mám doma, hraje mi týden pořád dokola a, pokud mě kapela za dnešní řádky neukamenuje, mám v úmyslu na toto dílko (spíše tedy dílečko) napsat samostatnou recenzi.

Kapela Spolektiv byla druhá o které jsem toho do letošní Růže mnoho nevěděl. Dle slov moderátora měla sedmnáct let pauzu a nyní čtyři roky koncertuje a pravidelně hraje na Folkové Růži. Jak je možné, že jsem ji tři ročníky míjel, je pro mě záhadou. O to větší to bylo překvapení letos. Tedy já jsem tajně doufal, že se mi tohle vystoupení nebude moc líbit a budu si moci zajít někam na svačinku, ale to jsem se pěkně spletl. Parta okolo Jardy Hnízdila mě svou muzikou doslova přikovala k sedačce. Hned po vystoupení jsem si u charismatické zpěvačky kupoval fungl nové CD. Mohu říci, že „je co oslavovat“, tahle muzika „tvar už dávno dostala“ a nevěřím tomu, že by někomu „lezla na nervy“. Modří vědí a ostatním nemá cenu smysl poslední věty vysvětlovat

Samostatné zastavení zaslouží Tonda Vidlák. Tenhle borec měl kolem sebe rozestavěných snad deset nástrojů a ty neustále střídal. Tři saxofony, nějaký ten klarinet, flétny... a ve finále jakousi kouzelnou krabici, do které se na jedné straně fouká a na druhé vycházejí neskutečné zvuky. Prý se tomu říká dechový syntezátor. Smekám klobouček a kdybych mohl, tak snad sundám i prošedivělý vlasový porost.

Isara, to už je pro mě dlouhodobě špička folkové muziky. Letos se kapela, hrající Irské lidovky, představila v netradičním složení s názvem „Šely family“... Chápu, že to nelze přejít jen tak a je nutné vysvětlení: Zrovna v pátek se vdávala stálá zpěvačka a tak zakladatelé skupiny, bratři Šelemberkové, na její místo postavili své náctileté dcerky. Pěkně každý jednu. Při pohledu na lepé dívky to v obecenstvu zašumělo a nesmělé výkřiky „umí!“ se daly vyložit všelijak. Chlapci evidentně úspěšně zvládají vytvořit i jiné věci, než kvalitní muziku. V play listu tentokrát chyběly mé oblíbené kousky: „Čtyři pence“ a z pochopitelných důvodů i „Vdova“. Přeci jenom nechat dvě dívky málem pod zákonem zpívat o neukojitelné ženě, jejíž manžel zahynul za eroticky podivných okolností, asi není úplně ideální. Přesto se publikum vlnilo, tancovalo a kapelu dlouho nechtělo pustit z pódia. Krásný zážitek.

Tak jako Míši Leichta můžu na všechny způsoby, podobné to je s jeho ženou Ilon a kapelou Blue Gate. Po Irském nářezu mi přišlo, že se bluegrassový expres v Plzeňském podání rozjížděl poněkud pomaleji. Možná to bylo horším nazvučením zpívajícího kytaristy (zněl nějak potichu), možná jenom mě chvíli trvalo, než jsem se vnitřně srovnal s tím, že ten chlap jako hora zpívá celkem vysoko. Každopádně jakmile zazněla „Joulline“ (v angličtině – já bych dal přednost češtině), tak si všechno sedlo a já se úžasně bavil. Ilon zpívala jako o život, ovšem překvapivě jí dělalo potíže mluvení mezi písničkami. Hlavně tedy proto, že byla nějak zadýchaná. Jakoby zpívala na jeden nádech a potom doháněla kyslíkový dluh. Možná by to chtělo probrat doma, protože Míša, to je holt moderátorské eso. Nemohlo by to být tím, že svou drahou polovičku doma nepustí ke slovu? Já vím, já vím, pouštím se na hódně tenký led, snad mi to Leichtovi odpustí.

Program druhého nádvoří uzavírala kapela Bezefšeho. Tahle kapela letos dorazila bez své nejvýraznější tváře, protože chyběla zpívající harmonikářka. Tedy zase tak úplně ne, hráčku na akordeon si kapela vypůjčila z místních zdrojů, ale chyběl ten hodně typický zpěv. O to větší prostor dostala ostatní děvčata v kapele. Velký úspěch sklízela hlavně kouzelně se červenající saxofonistka. Na stránkách kapely je uvedena jako Anežka Tonová, ale já mám dojem, že kapelník jí na konci představoval úplně jiným příjmením. Při jejích půvabech se není co divit...

Poslední odpolední zastavení věnuji Mírovi Ošancovi, moderátorovi odpoledního pořadu. Já vím, opakuji se, mám pro něj slabost. Celým odpolednem dokáže provázet přirozeně a nenuceně, do svých proslovů a plánů zapojuje publikum tak, že na konci máte dojem, jakobyste si vlastně jenom pokecali s kamarádem. To je velký dar a znovu, jako každý rok, následuje moje velká poklona...

Večer na třetím nádvoří otevírala domácí kapela Jen Tak Tak. Trio okolo ředitele festivalu je rok od roku lepší a stále sympatičtější. Kapela možná až moc skromně prohlašuje, že na hlavní scéně hraje jen proto, že si ten festival sama pořádá a dává si stále méně a méně času. Asi Jen Tak Tak budu muset začít vyhledávat i jinde, než na domácí půdě, abych si je užil na delší dobu.

Epydemye, to je pro mě naprostá špička (jak ostatně vyplývá z mých starších článků). Za dvanáct měsíců, které uplynuly od loňské Folkové Růže, jsem na jejich koncertě byl třikrát a CD Kotlina, oceněné Andělem za rok 2015, mám patřičně naposlouchané. Na setkání se starými známými jsem se pořádně těšil a tak mě trošku zklamalo, že kapela dostala striktně jenom půlhodinku. Lucka Vlasáková s úsměvem říkala, že měli v plánu ještě pořádně dlouhý seznam písniček, ale rádi uvolní podium hlavním hvězdám večera. Zamáčkl jsem slzu v oku a po vystoupení jsem šel připomenout, že už loni autoři písní slibovali dát obecenstvu k dispozici zpěvníček Kotliny. Honzo a Míro: máte velké (samozřejmě bezvýznamné) mínus! Předpokládám, že amatérských kytaristů, co by si rádi neuměle zabrnkali některý z Vašich velkých hitů, je daleko více než jenom moje maličkost. Udělejte s tím něco... škemry, škemry... No dobře, dobře, už to z mé strany přestává být důstojné...

Vrcholem druhého večera bylo vystoupení tělesa, které si říká Ivan Hlas trio. To tvoří Norbi Kovács s kytarou, Olin Nejezchleba s něčím, čemu budu pro nedostatek fantazie říkat violoncello a samozřejmě Ivan Hlas. Bláhově jsem si myslel, že ten bude tou hvězdou, kolem které se bude vše točit. Že zahraje a zazpívá nějaké ty svoje hity a ti druzí dva mu budou tak nějak „příštipkařit“ a různými sóly známé kousky všelijak dotvářet... Ovšem to jsem se zase jednou pořádně spletl. Tedy ne že by Ivan Hlas nehrál a nezpíval svoje větší, či menší hity známé z TV obrazovky, či různých rozhlasových stanic... to ano, zazněla Slunečnice, Malagelo a podobné kousky, ale hlavními hvězdami večera byli jeho spoluhráči. Na Norbiho kytarové umění jsem zíral s pusou dokořán. Být psychicky slabší jedinec, tak bych se už v životě nepokusil o jediný akord. Ten člověk, to snad musí být nějaká genetická anomálie. Moc bych nedal za to, že se narodil s malou kytarou v ruce. Rockový violoncellista Olin Nejezchleba (to není z mé hlavy, to jsem vyčetl na nettu) se nenechal dlouho pobízet a svému parťákovi zdatně sekundoval. Oba borci nejprve divákům předvedli, že své nástroje ovládají jako snad nikdo na světě a potom dali všanc svůj komediální talent. V sólech se střídali, gesty shazovali umění toho druhého a trumfovali se navzájem, za blahosklonného přihlížení svého šéfa a obrovských ovací fascinovaných diváků. Vrchol přišel, když Norbi jakoby uraženě odešel z jeviště. Oba jeho kolegové rádoby překvapeně pokrčili rameny a preludovali, zatímco publikum čekalo. Kytarista se záhy objevil s flaškou vína v ruce. Mocně si přihnul, přiložil lahev k hmatníku a spustil neobvyklé sólo. Olin se k němu vydal, chvilku ho s nevšedním zájmem pozoroval a poté si o flašku gestem řekl. Také si mocně přihnul, sedl k violoncellu, přiložil lahev ke svému hmatníku a i on předvedl, co se dá s tímto instrumentem provádět. A ve finále jsme se najednou ocitli „u stánků na levnou krásu“. Musím říct, že minimálně po stránce pobavení publika tohle asi bylo to nejlepší, co jsem kdy na Růži viděl a slyšel.

Večerní program na třetím nádvoří byl u konce, ale nevšední zážitky tohoto dne ještě zdaleka nekončily. Chytal se Nočníček...

Honza Žamboch je nejenom opravdovým mistrem kytary, ale i skvělý člověk. Přese všechno, co jsem o něm kdysi napsal, se ke mně hlásí. Vždy se usměje, potřese mi pravicí a prohodí pár slov. Tentokrát jsme se potkali hned po odpoledním programu. Varoval mě, že večer bude hrát trochu jiné písničky, než je u něj obvyklé a šel zkoušet se zvukařem. Upřímně jsem tedy nechápal, proč je nutné se zvukařem zkoušet, ale bylo mi tak nějak jasné, že se asi bude dít něco zvláštního. Ovšem že to bude taková paráda, to jsem netušil. Předně tedy je nutno říct, že Honza a jeho kytara, to je neskutečné spojení. Ono ani tak nejde o tu kytaru... když jsem si po koncertu prohlédl podium, konstatoval jsem, že s tímhle může jezdit jenom po Čechách. Jakmile by se totiž pokusil se vší elektronikou, kterou během koncertu používá, vlézt do letadla, mohli by jej zatknout jako teroristu. Všechna ta blikátka a hejblátka a páčky opravdu vypadají jako časovaná bomba. To zkoušení se zvukařem okamžitě dostávalo jasnější kontury. Ponuré zhudebněné básně hrané rukou mistra, to byla jenom jedna část vjemů, které posluchač musel v kapli Máří Magdaleny vstřebat. Tu druhou část tvořily světelné efekty, které dávaly celé produkci další rozměr. Těžko popisovat slovy, ale divákům dlouho trvalo, než po skončení koncertu celou produkci dokázali rozdýchat.

A to stále ještě nebyl konec nevšedního dne. Skupinka hudbychtivých nenasytů se shromáždila před kantýnou... a ta, přestože den předtím nám nabídla svou náruč, teď byla nedobytně zavřena. Říká se, že kdo hledá, najde. I my jsme našli. Hospodu na náměstí, kde jsme mohli hrát takřka až do rána. Petr Vratný a Pavel Škop z Hlubokého Nedorozumění vytáhli kytary a začal čtvrtý páteční blok, vlastně tedy už první sobotní. Na své si nakonec přišlo i lehce přiopilé děvče na baru, které vytrvale vyžadovalo „sex“... nebo alespoň „šrouby“. Naštěstí tedy nechtělo po nikom z kytaristů kdovíjaké výkony tělesně erotického rázu, pouze zahrát něco od kapely Lucie. „Šrouby do hlavy“ kluci nějak dohromady dali a až posléze jsme zjistili, že píseň, kterou marně hledáme v internetových zpěvnících pod písmenem „S“, se jmenuje „Černí andělé“. Během hraní dorazili i Pinďa ze Sekvoje, Kuba Slamák, Arnošt Frauenberk a Honza Žamboch, takže ve finále tam bylo více muzikantů, než diváků. Upřímně řečeno, asi se mi už nikdy nepoštěstí zazpívat si „Joea z Ikarie“ v hospodě za kytarového doprovodu samotného autora. Jako by ten tak nějak tušil, že druhý den si už jej vychutnat nebudu moci.

A tím se dostávám k poslednímu odstavci. V těchto místech by mělo být něco o tom, že v příštím článku bude popsán třetí a poslední díl Folkové Růže 2016. Bohužel nebude. Letos se moje děti vracely z tábora o den dříve než obvykle a tak jsem měl budíka nařízeného na osmou ranní a okolo deváté již Jindřichovu Hradci dával se slzou v oku vale. Bonsai č.3, Sova se Slamákem, Devítka, Načas, Sekvoj, Žamboši, či Spirituál Kvintet, to všechno mi letos uteklo mezi prsty. Nedá se nic dělat, Folková Růže 2017 bude už za nějakých 350 dní...

Autor: Karel Janďourek | neděle 31.7.2016 0:23 | karma článku: 11.52 | přečteno: 322x

Další články blogera

Karel Janďourek

U doktora, aneb "Takhle ne, mladý muži!"

Náš obvodní doktor mě poslal kvůli jedné lapálii ke specialistovi. Hrdě jsem se objednal a ve stanovený čas nakráčel na kliniku.

14.3.2017 v 12:01 | Karma článku: 35.25 | Přečteno: 2585 | Diskuse

Karel Janďourek

Na pubertu jedině s helmou!

Dcerka nám roste do krásy .... a do puberty. Zatím je to ještě roztomilé, ale už se nám tam vkrádají poněkud drsnější prvky.

7.2.2017 v 12:02 | Karma článku: 26.05 | Přečteno: 1825 | Diskuse

Karel Janďourek

Hajdom, hajdom.... aneb "Jak jsme (ne)zpívali koledy"

Ke Štědrému večeru patří koledy. To mi nikdo nevymluví. Loni dcerka chodila na flétnu, tak jsme pod stromečkem pískali, ovšem letos v září zůstala flétna v šuplíku a malá slečna se vrhla na házenou... Musel jsem na to jinak.

3.1.2017 v 12:01 | Karma článku: 15.21 | Přečteno: 421 | Diskuse

Karel Janďourek

Švédova Trojka a Kuchaři - vítěz naší rodinné hitparády

Naší rodinnou hitparádu pro rok 2016 vyhrála kapela Švédova trojka s písničkou Kuchaři. Abychom předešli případnému nedorozumění, toto vítězství není spojeno s žádnou věcnou cenou, ani finančním ohodnocením.

15.12.2016 v 11:50 | Karma článku: 9.10 | Přečteno: 272 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Vladimír Koliandr

Financuje opravdu Evropa teroristy?

Reaguji na článek pana Stejskala „K útoku v Barceloně trochu jinak“, který má i nemá pravdu a vyvolal bouřlivou diskusi. Dokážeme postihnout podstatu problému?

20.8.2017 v 9:00 | Karma článku: 14.45 | Přečteno: 290 | Diskuse

Karel Sýkora

Robert Plant – I Believe

Robert Plant je anglický rockový zpěvák a skladatel, především známý jako člen známé skupiny Led Zeppelin, ale také svou úspěšnou čtyřicetiletou sólovou kariérou. Plant je považován za jednoho z nejvýznamnějších rockových zpěváků

20.8.2017 v 6:15 | Karma článku: 5.27 | Přečteno: 91 |

Vladimír Koliandr

Je konopí nebezpečné?

Umí vyléčit rakovinu, Alzheimerovu chorobu, Parkinsonovu schisofrenii, Crovnovu chorobu i další nemoci. Dokonce i periferní neuropatii související s HIV nebo roztroušenou sklerózu! A je vynikající zeleninou.

19.8.2017 v 9:00 | Karma článku: 25.21 | Přečteno: 592 | Diskuse

Pavel Herman

Vietnamské národnostní muzeum včetně muzea jihovýchodní Asie

Vietnamské národnostní muzeum se nachází 8 kilometrů od centra Hanoje. Zajímavé historické památky jsou umístěny nejen uvnitř muzea, ale i venku jako například různé typy dřevěných domků nebo vodní loutkové divadlo (FOTO+VIDEO).

18.8.2017 v 18:53 | Karma článku: 8.48 | Přečteno: 110 | Diskuse

Michal Schmidt

Svěrák běžel Po strništi bos a natloukl si nos

Nová svěrákovina, která předchází kultovnímu snímku Obecná škola. Jan Svěrák už však nepatří mezi osvědčené kádry filmového řemesla. Alespoň ne potom, co se vydal Po strništi bos.

18.8.2017 v 12:40 | Karma článku: 28.01 | Přečteno: 3422 | Diskuse
Počet článků 110 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1131
Člověk velice všímavý a ještě více upovídaný

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.