Naší rodinnou hitparádu pro rok 2016 vyhrála kapela Švédova trojka s písničkou Kuchaři. Abychom předešli případnému nedorozumění, toto vítězství není spojeno s žádnou věcnou cenou, ani finančním ohodnocením.
Prostě jenom na konci roku bilancuji, co nás letos zaujalo.
Pokud by někdo snad náhodou vítěze neznal, tak vězte, že se jedná o tříčlennou rodinnou kapelu z Moravského Krumlova a pokud jsem to na letním festivalu pochopil správně, tak i ona tak nějak tuší, že vítězná písnička je z jejich repertoáru nejoblíbenější.
V samotné písni nám kapela v první sloce sděluje, že vaří na junáckém táboře a pro jistotu, se dětí ptají, na co by měly chuť.
Následuje jednoduchý refrén. Kapela zazpívá: „Patriku…“ a jediný muž v kapele odpoví: „Já chci papriku!“
Kapela: „Aleno…“ jedno z děvčat: „Já chci koleno“
„Edito…“ „Já chci jelito“
A tak dále. Osm jmen, osm jídel.
Ve druhé sloce se dozvíme, že přes veškerou snahu na táborech není moc peněz a tak si děti nemohou vybírat. A refrén číslo dvě: „Patriku, dostaneš čočku! Aleno, dostaneš čočku! ….“ a tak dále pro všech osm jmen.
Třetí sloka už není, pouze znovu první refrén, kdy děti opět zopakují, co by si daly k obědu a na závěr všichni křičí: „Jenom né čočku, čočku né!“
Možná jste čekali něco umělecky hodnotnějšího. No já vím, ale uvědomte si, že vítěze nevybírají žádní akademici a samozvané předsedkyni poroty ještě nebylo deset let. U nás doma mají podobné blbiny prostě dveře dokořán. Navíc mám dojem, že nás tato píseň stále obohacuje. Například jsme si navykli ukončovat domácí hádky větou: „Dostaneš čočku!“ Ať už je atmosféra sebehustší i ten nejnaštvanější jedinec vyprskne smíchy.
Dalším kladem písně je, že refrén přímo vyzývá posluchače, aby byl dotvářen o nová jména.
Nedávno jsme vystoupili z auta a broukali si :“Patriku, já chci papriku“, když tu najednou malá dcerka překvapila: „Karle..“ a já automaticky odpověděl: “Já chci….“ A teď jsem se zarazil. Ne že by mě vůbec nic nenapadalo, ale to se nedalo použít…
„Zkus to jméno nějak jinak…“ navrhl jsem.
Holka pokrčila rameny: „Kájo…“ nepřesvědčivě jsem odpověděl: „Já chci Bájo!“
„Co to je?“ Výraz naší malé nebyl zrovna nadšený.
„To byla taková žvejkačka, když jsem byl malej“
„To je teda blbý“ letělo za mnou a já s tím tiše souhlasil.
Naštěstí s námi šel i můj tatínek a ten se smál: „Vy opravdu nevíte, jak tam tohle jméno dostat?“
Odpovědí mu bylo pokrčení ramen. „No přece: Karlíku…“
„Kaši na mlíku!“ Vykřikli jsme jednohlasně.
Upřímně tedy netuším, jak je to s autorskými právy u lidových říkadel… Ale jestli tenhle článek nějaká „dobrá duše“ doručí Bořivoji Švédovi, možná se vítěz naší rodinné hitparády dočká malého oživení.
Jenom doufám, že nedostanu čočku!
