Náš obvodní doktor mě poslal kvůli jedné lapálii ke specialistovi. Hrdě jsem se objednal a ve stanovený čas nakráčel na kliniku.
Slečna v recepci mě nasměrovala: "Doleva a třetí dveře vpravo“
Nakoukl jsem do narvané chodby. U zmíněných dveří stál automat na lístky a nad ním byl nápis: STISKNĚTE TLAČÍTKO SE JMÉNEM OŠETŘUJÍCÍHO LÉKAŘE. A to byl trochu problém. Asi mi během objednávání nějaké jméno řekli, ale já to nepovažoval za důležité. Šel jsem ke specialistovi a hotovo!
Teď jsem stál před dilematem. K dispozici byla tři tlačítka, u dvou bylo jméno doktora, u třetího nic. Rozpočítal jsem si „Ententýky, dva čudlíky“ a zvolil ten prostřední. Dostal jsem lístek s označením B12 a zaujal čekající postoj, protože sednout si nebylo kam.
Za chvíli se na displeji objevilo C3, vzápětí C4, C5 … a já trochu znervózněl, protože do ordinace vyrazilo děvče, které přišlo chvíli po mě. Co když už jsou všechna „Béčka“ vevnitř?
„Ke komu jdete?“ všiml si mého znepokojení jeden spolučekající, který si evidentně chtěl povídat.
„No jestli nevíte, tak byste asi měl zmáčknout ten čudlík, kde není žádný jméno! Ten je tam evidentně pro ty, co nevědí.“ radil mi ochotně.
Poslechl jsem a vypadl na mě lístek A1, což nasvědčovalo tomu, že jsem byl ten den první, kdo nevěděl.
Mezitím na displeji dále pokračovala „céčková řada“: C6; C7
Jedna paní, která tam byla déle než já a zřejmě také měla lístek začínající písmenem B, to nevydržela. Nenápadně se rozhlédla rychle přistoupila k automatu a dostala C10.
Řekl jsem si, že to není špatná taktika. Ostatně ošetřujícího lékaře si mohu vybrat, ne? Tak já si vyberu toho, kde budu dřív na řadě. Dostal jsem třetí lístek - C11.
Jakoby mi nějaký patron lékařů chtěl naznačit, že já se dneska na řadu prostě nedostanu, ať už budu chytračit, jak budu chtít, na displeji vzápětí naskočilo B5, potom B6 a chvilku jela béčka.
Usedl jsem na uvolněné místo k sezení a v ruce hypnotizoval tři lístky. Připadal jsem si jako když na hasičském bále losují tombolu. Zároveň jsem si uvědomoval, že mít tři lístky asi není úplně košer. Ale co? Říkal jsem si, že až naskočí moje číslo, tak prostě ty další dva lístky šoupnu do kapsy.
C8; B9… Těkal jsem očima mezi lístky Bé a Cé, když v tu chvíli na displeji naskočilo A1!
S tím už jsem tedy vůbec nepočítal… Začal jsem se překvapeně zvedat, když tu se otevřely dveře, objevila se korpulentní sestřička a zahlaholila: „Tak kdopak nám tu zmáčknul Áčko?“
Strnul jsem uprostřed pohybu, takže jsem vedle zcela idiotského výrazu zaujal i dementní postoj. Vypadal jsem jako nešťastník přistižený uprostřed lesa při té největší potřebě.
„No já…“
„Tak Vy jdete k žádnýmu doktorovi?“ kula sestřička železo, dokud bylo žhavé
„Já jsem nevěděl ke komu ... a tak mi pán tady poradil, že jako když nevím…“ hledal jsem zbaběle záchranu, jako školák přistižený při opisování..
„A kdo že to byl tak chytrej?“ zvedla sestra hlas i obočí. Provinile jsem se rozhlížel a záhy mi bylo jasné, že se pomoci nedočkám. Upovídaný kolega byl dostatečně „chytrej“ na to, aby se během našeho rozhovoru přesunul na druhý konec chodby a tam dělal, že je věšák na kabát.
„A koukám, že Vy jste si pro jistotu vzal všechny tři lístky…“ To byla další rána, vůbec jsem neměl čas ty dva schovat
„No když…“ koktání by u mě mohl studovat Kokoška ze šíleně smutné a zápočet by jen tak nedostal!
„Vy si asi myslíte, že tu máme jenom Vás! Jak se jmenujete?“
„No tak to jste měl mít Céčko“ dodala poněkud smířlivě, když jsem ze sebe své příjmení dostal.
Ještě teď mi trochu zatrne, když vidím ty tři lístky, které mám pod sklem pracovního stolu.
Ale co, jednou o tom budu vyprávět vnoučatům… Ale raději tu historku nějak upravím, třeba že se stala někomu jinému a já šel jenom náhodou kolem.
