Folková Růže 2013, druhý díl - třetí den

Třetí den Folkové Růže začal v muzeu fotografie finálovým kláním o prestižního krtečka, ale tenhle koncert jsem vynechal. Jsem od přírody líný a pořádný spáč, takže jsem hodnocení soutěžících nechal cele na odborné porotě a vydal se až na odpolední koncert.

Ten zahajovalo Lážo Plážo. Tuhle skupinu mám rád. Jejich texty jsou vtipné, melodie zpěvné, vystupování sympatické. A vzhledem k tomu, že jsem coby kluk ze Žižkova pravidelně jezdil se školou na konečnou „devítky“ na branná cvičení, stále se mi v mysli vrací refrén: „Spojovací, spojovací, spojovacíííí“

O duu Sova-Slamák jsem do letošní Folkové Růže neslyšel, ale kvůli tomuhle číslu by mi stálo za to přijet mnohem větší vzdálenost. Tohle je ten důvod, proč jezdit na festivaly: objevit něco nového.  Loni jsem takhle pro sebe objevil Hluboké nedorozumění, rok před tím Žambochy, dříve Epy de Myi a Marien. Kluci neměli úplně ten nejlepší den, dle různých narážek za sebou měli bouřlivou noc, Kuba Slamák už v první písni udělal povolených osmnáct chyb, v dalších písních jednou zapomněl text, Fráňu Šrámka překřtil na Šrámu Fráňka a několikrát se sám odboural pohledem na Juřího Nedavašku od Žambochů. Tak proč to nadšení? Protože ty písničky v sobě mají náznak geniality. Už ta první kdy hlavní hrdina písně „procestoval celý svět prstem po kapesním atlasu světa“… a v poslední sloce už si pořídil „Stopařova průvodce po Galaxii“ s jasným cílem. Následující píseň o pracovníkovi jaderné elektrárny Temelín, jehož žena Marie se stala ekologickou aktivistkou „zářila“ refrénem: „Jak mám chodit z práce včas, vysvětluju Máně, když se denně s kámoškama přivazuješ k bráně“. No prostě přes veškeré nedostatky, za něž se chlapci roztomile omlouvali, jsem se zamiloval. Až kluci vydají CéDéčko, asi si jej objednám na dobírku.

Hořké kafe to po takovém zážitku mělo hodně těžké, ale obávám se, že by to pro mé uši dopadlo podobně i po jiném čísle. Po stránce muzikantské to určitě bylo úžasné, ale mě to nějak nesedělo. Možná bych použil větu z legendárního Amadea: „Je tam zbytečně mnoho not“. Dal jsem klukům čas na tři písničky a potom jsem se zvedl a šel do cukrárny – tohle nebyl můj šálek kávy.

Vrátil jsem se právě v okamžiku, kdy se donazvučilo uskupení Jiří Smrž s doprovodem. Ale tohle číslo pro mě bylo úplně stejné „kafe“ jako to předchozí. Charakteristická byla poslední píseň: trvala skoro deset minut, ale slova byla odzpívána během dvou minut, zbylý čas byl vyplněn nekonečnými kytarovými sóly, což mi jenom tak mimochodem přišlo poněkud nefér vůči sličné hostesce, která se jako vždy chystala při zahájení ohlášené poslední písně předat sponzorský dar a teď jí s každým sólovým nástupem lahev rumu těžkla v rukách. Ptáte se, proč jsem zůstal? Za prvé proto, že mě v bříšku hřálo kafíčko se dvěma dortíky, za druhé proto, že jsem měl z cukrárny rozluštěné sudoku a tak jsem jej hravě doluštil a za třetí hlavně proto, že jsem věděl, co mě ještě čeká.

Pavel Tabásek je vzhledem něco mezi Vlastou Redlem a Palem Haberou, což mu zaručuje přízeň krásnější poloviny obecenstva a poněkud jej diskriminuje u té drsnější poloviny. Jak se ukázalo večer ve vinárně, zvláště srovnání s Vlastou Redlem jej příliš netěší. Zřejmě tohle přirovnání slýchá dost často. Je to písničkář z Moravy, takže mu dejte kytaru a bavte se, jako jsem se bavil já. Jak již bylo naznačeno výše, vrchovatou porci sympatií získal Pavel Tabásek večer ve vinárně pod hradem.

A potom už přišlo Šantré. Tohle trio zpívající písničky Dušana Vainera se mílovými kroky blíží k té nejužší folkové špičce. Letos měli ještě ke všemu dokonalou choreografii: představte si černovlasou, hnědookou zpěvačku, pro jistotu ještě oděnou do černých letních šatiček, přidejte k tomu letní větřík profukující pódiem a máte k dispozici dokonalý negativ božské Marylin Monroe. Upřímně řečeno, možná ještě božštější, než originál. Jenom marně přemýšlím, jak se pořadatelům povedlo poslat tam ten největší závan právě v okamžiku, kdy měla zpěvačka plné ruce mandolíny – holt jsme my češi šikovnej národ. Ke kapele bych měl dvě výtky: na FCB slibovali, že přivezou „placku“. Na stránkách mají dobře třicet písniček a já ještě neslyšel od Dušana jedinou, která by se mi nelíbila – ovšem zmíněné CD představovalo 5 (slovy: pět) písniček. Sice bylo za symbolickou stovku, ale muzikychtivý fanoušek by si raději připlatil za nějakých patnáct kousků. Během produkce Dušan Vainer sliboval, že večer pod hradem odpoví na všechny dotazy, ale po půlnoci jsem jej tam nenašel. Škoda! Měl jsem připravený jeden vskutku reportérský dotaz: Tuší mladá zpěvačka odkud je slogan „Modří už vědí..“ z písně Čokoláda? A ví to alespoň autor písně?

Odpoledne skončilo za jako vždy dokonalého moderování Mirka Ošance. Člověk by mu rozhodně nehádal právě oslavenou šedesátku. I když na druhou stranu: občas mi připadal, že už má problém myšlenku udržet… nebo ji opustit… :-)

Večer zahájila kapela Stráníci. I když: očekával jsem troj maximálně čtyřčlenný soubor a na podiu se objevilo málem filharmonické těleso. Bylo vysvětleno, že kapela slaví třicátiny a tak se jako dárek folkrocková kapela Mrakoplaš naučila písně Stráníků a letními festivaly je doprovází. Písničky, které se mi líbily už loni, dostaly větší šmrnc a já se dobře bavil. Snad jenom mi vadilo, že se díky tomu na podiu méně objevoval Míra Ošanec – mám pro toho chlapíka slabost.

Jako druhý účinkující se na podium dostal vítěz dopoledního finále. A nutno tedy říci, že to byl šok. Jana Bauerová se totiž doprovází na typicky folkový nástroj: Harfu. Docela výstižná byla připomínka jednoho z moderátorů, že se k ohni moc nehodí, protože je na ní příliš málo dřeva, které by k ránu mohlo hořet.

Jen tak tak již není duo, ale trio. Ondřej Vácha s akordeonem dodal už tak kvalitním písním nové grády. Uvidíme, co dokáže po stránce skládání: přeci jenom jeho píseň o atomovém hřibu byla ujetá na můj vkus až příliš. Moje malá dcerka by jí zařadila do vesničky jménem „Nesmyslov“. Ale jinak opět velká poklona jednomu z hlavních pořadatelů Pavlu Jarčevskému za celou Folkovou Růži i za to ukulele. Od posledního koncertu, který jsem viděl v Praze, navíc ubral i učitelský grif vysvětlit před každou písní text a popsat okolnosti vedoucí k jeho napsání. Možná to ovšem bylo tím, že si jako pořadatel dobře uvědomoval, jak moc produkci tlačí čas.

Devítka se letos představila v pěti. Přibrala do svých řad Madlu Klupkovou z kapely Passage, která tak následovala svého manžela, absolvujícího podobný posun již před časem. Kapela tím získala pátý vokál a výrazné vylepšení po stránce vzhledu. Upřímně řečeno nevěřím tomu, že se jedná o dočasnou výpomoc. Madla k devítce sedne a to nemusí mít ani svátek, jako tomu bylo v poslední den FR 2013. Devítka loni působila až příliš komorně, letos jí to seklo. Více bych to nerozebíral.

Závěr letošní Folkové Růže obstarala legendární kapela Nezmaři slavící letos 35 let. K tomu se také nedá moc říci. Nezmaři sice stárnou, ale pořád jsou dokonalí. Mám s nimi jediný problém: nahráli za ty roky tolik skvělých písní, že i když se letos pokoušeli udělat jakýsi průřez tvorbou, již dlouho jsem od nich naživo neslyšel například „Noc“, nebo „Řeku“. To jsou kousky z období, kdy nahráli podobně fantastickou "Růži". Ta na stejnojmenném festivalu chybět nemohla. A co si budeme povídat – stejnou výtku by mohl napsat každý folkový posluchač. Lišila by se pouze názvy písní.

A potom už se šlo do vinárny, kde nočníček obstaral Pavel Tabásek s kolegou. A zazvonil zvonec a dvacátému ročníku „nejkrásnějšího festivalu na světě“ byl konec