Epydemye - Kotlina; recenze CD a koncertu

Milé děti, za domácí úkol si poslechnete CD Kotlina, které Epydemye - kultovní kapela českého folku z počátku jedenadvacátého století - vydala v roce 2015. 

Takhle nějak si představuji, že by za takových padesát let měla končit jedna z prvních hodin dějepisu.

Kapela Epydemye již dlouho úspěšně čeří vody českého folku a nejenom jeho. Energického frontmana kapely Honzu Přesličku a ohnivě půvabnou basistku Lucku Cíchovou doplnil před pár lety Míra Vlasák a to tak důkladně, že se ze slečny učitelky Lucky stala paní Vlasáková, t.č. na mateřské dovolené.

Do konce roku se může stát ještě spousta věcí, ale já vím, že pro mně rok 2015 zůstane rokem „Kotliny“. Zmínky o CD, kde každá píseň bude věnována jedné historické osobnosti českých dějin dvacátého století, se po internetu šířily od začátku roku. První zákusky jsem slyšel na jarním „propletení“ a už tehdy mi bylo jasné, že se rodí něco, co prostě MUSÍM MÍT!

Samotné CD se začalo prodávat v létě a záhy způsobilo poprask. Kolegové muzikanti zahazují kytary a končí s muzikou, protože tvrdí, že nic lepšího se napsat nedá… (no dobře, všichni ne, ale Míša Leicht z Copu to opravdu řekl). I jindy velice přísní kritici v čele s Milošem Kellerem píší o jasném kandidátovi na desku roku a „koncert pro Kotlinu“, na kterém kapela chtěla desku představit i s hosty, jenž ve studiu pomáhali jednotlivé písně nahrát, byl vyprodán měsíc dopředu.

Je nasnadě, že obecenstvo, dorazivší do bohnického divadla „Za plotem“, bylo složeno hlavně z fanoušků kapely a majitelů jedinečného CD, kteří měli písničky naposlouchané. Přesto kapela dokázala během večera diváky překvapit a koncert přinesl neopakovatelný zážitek.

V sále se setmělo, rozezněla se kytara a ozval se HLAS. V první chvíli jsem slovům nevěnoval patřičnou pozornost, myslel jsem, že se jedná o nějaké banální přivítání obecenstva, ale po několika vteřinách mi došlo, o co jde. Ten hlas nepatřil nikomu z kapely, melodicky podbarvena k nám promlouvala Milada Horáková ve své závěrečné řeči před zmanipulovaným soudním tribunálem. Vzápětí zazněl těžko srozumitelný hlas Jana Palacha v rozhovoru, který s ním vedla mladá novinářka v nemocnici krátce před jeho smrtí. Nakonec zazněly vzpomínky posledního žijícího výsadkáře na Adolfa Opálku a teprve potom nastoupily na podium hvězdy večera.

Mluvčí kapely Lucka se za tento emotivní úvod víceméně omlouvala, protože pro někoho mohl být poněkud „přes čáru“, ale podle mého názoru byl právě tím, co navodilo tu správnou atmosféru.

Jak již bylo řečeno, na koncertě kapely doprovázeli hosté, kteří pomáhali jednotlivé písně nahrát: David Landštof na bicí, Josef Štepánek hrající na vše, co má struny a trochu té elektřiny v sobě a Dalibor Cidlinský u piána a s bedžem. Při křtění CD se ujaly slova dvě třetiny uskupení Vokobere: Tomáš Berka a Jiří Vondráček, který se pro tento večer ujal kamery, své si řekl i bluegrassový démon, výše citovaný Míša Leicht s manželkou Ilon.

Pro mě nejzajímavějším hostem byl Ondřej Ládek, alias Xindl X. Toho si totiž oblíbila moje dcerka a, jak už to tak bývá, každý otec hledí na oblíbence své malé princezny poněkud podezřívavě. Navíc se mi zrovna dvakrát nelíbí, když si moje osmileté neviňátko prozpěvuje, že má v kapse lubrikační gel… Ovšem musím říci, že poté, co jsem slyšel píseň „To je můj dům“, kterou prý autor s jiným textem neúspěšně nabízel Wabi Daňkovi, došlo u mě k výrazné změně. Od teď začnu písničky tohoto nevšedního interpreta vyhledávat možná i zarputileji, než můj nejmladší potomek.

Abych jenom nechválil: Míra Vlasák si „skočil do tmy“ bez jedné sloky a Honza Přeslička ho v tom dlouho samotného nenechal, takže textová supervizorka Lucka i na něj nejednou zamračeně loupla pohledem. Elektrizující atmosféra v sále kapelu vynesla do sedmého nebe, ale zřejmě přidala i na jindy takřka nepřítomné nervozitě. Nic z toho publiku nevadilo a po každé písni zněl ohlušující aplaus, na konci i vestoje. Já sám jsem si omlátil dlaně o sebe tak, že jsem měl problém udržet na cestě domů volant, o práci s počítačovou myší druhý den v práci ani nemluvě.

Pokud to někomu ještě nedošlo, tak každému doporučuji si CD koupit, poslechnout na vlastní uši a potom doma opečovávat a chránit jako tu největší vzácnost. Jako malý závdavek jsem si dovolil napsat, jak jednotlivé písničky vnímám já:

1. Trumpeta (hudba, text i zpěv – Honza Přeslička)

První píseň je rychlá, zvučná až burcující …. a, oproti všem proklamacím, není věnována jednomu konkrétnímu hrdinovi, nýbrž všeobecně všem padlým v první světové válce.

Když se nad tím tak zamýšlím, tak si uvědomuji, že to má svou logiku. Ve středověku měla naše země Karla IV, Jana Žižku, či Jana Husa, ovšem marně se snažím v paměti najít nějakou kladnou postavu našich dějin, která by byla vysloveně spojena s první světovou válkou. Napadají mě jenom Cimrman a Švejk a to by v kontextu vážně míněných témat následujících asi nebylo to pravé ořechové. Honza Přeslička textem o obětech, uvedených na jednom konkrétním pomníku, z tohoto nedostatku vybruslil velice šikovně. 

„Rozjíždí se celé soukolí, vyráží na C.K.polní jatka“

2. Zítra je daleko (hudba, text i zpěv – Míra Vlasák)

Během koncertu Míra Vlasák vysvětlil, že tahle píseň původně vůbec na desce být neměla. Dostal jí tam producent Dalibor Cidlinský, když k ní během minuty vymyslel aranžmá s klavírem. To na jednu stranu znamená zajímavý posun od folku někam k šansonu, na druhou stranu ji asi nebude možné slyšet na řadovém festivalu, protože klavír kapela běžně nepoužívá a v této písni je nenahraditelný. Píseň je klidnější, pomalejší, přemýšlivá s rychlejším refrénem a vypráví o vojákovi vracejícím se z fronty.

„Teď tady stojím, v celý svý polní kráse, na prsou jizva a kříž za statečnost“

Je zajímavé, jak vcelku nekonfliktní slovo „polní“ v určitých spojeních dokáže navodit atmosféru válečné hrůzy. Voják, který příběh vypráví v první osobě, je „bezejmenný“, ale z určitých náznaků lze vydedukovat, že jde o velice konkrétní osobu z rodové linie samotného autora.

Přiznám se, že s textem mám jeden hnidopišský problém. V závěru zazní verš: „Dnešní noc vytěžím s vidinou zlatokopů … Zítra se vracím zpátky do zákopů.“ Tohle mi nejde do hlavy. Nějak se mi nezdá, že by mohl člověk z války dostat jednodenní „opušťák“. A když už se dokodrcám desítky kilometrů domů, nedovedu si představit, že bych se po promilované noci zase dobrovolně vrátil. Ale uznávám, že nejsem znalcem dějin a už vůbec jsem neměl vyprávění z první ruky.

3. Tři králové (hudba, text i zpěv – Honza Přeslička)

Skokem se ocitáme ve druhé světové válce. Autorem je Honza, tudíž znovu píseň rychlá a hlasitá.

„Kdo si na svý hadry musí zkřížit hnát, kdo sem dotáh mrchu jménem protektorát…“

Musím se přiznat, že když jsem tenhle kousek slyšel poprvé, historicky jsem tápal. Bláhově jsem si myslel, že pravidelným čtením časopisu History revue se ze mě stal znalec, ale jména tří hrdinů, kteří si v odboji vysloužili označení „králové“, mi nic neříkala. Naštěstí je k dispozici buletin s vysvětlením každé písně, takže jsem zase o něco chytřejší. To je v pořádku, protože právě osvěta by měla být hlavním smyslem celého CD.

4. Skočil jsem do tmy (hudba, text i zpěv – Míra Vlasák)

Pomalá, řekl bych až baladická píseň, věnovaná Adolfu Opálkovi je pro mě skladbou roku 2015. Můžu zodpovědně, střízliv a při plném vědomí přísahat, že nic lepšího jsem letos neslyšel! Cynici můžou textu vytýkat přehnaný patos:

„Vzduch voněl zvláštně a byl v něm cítit máj, víc než můj život, je pro mě rodnej kraj...“

… a budou mít pravdu, jenomže melodie je natolik kouzelná, že tu relativní nasládlost dokonale vstřebává.

Mám jediný problém a to ten, že si písničku nemůžu zazpívat. Kdykoliv se pokouším „skočit do tmy“ s přehrávačem, zlomí se mi hlas nejpozději na konci první sloky… Já vím, měl bych být se čtyřmi křížky na krku už otrlejší, ale co byste chtěli od chlapa, kterého v pubertě dokázal rozplakat film „Indiáni z Větrova“

5. Nová Hlína (hudba, text i zpěv – Honza Přeslička)

I Honza umí napsat pomalou melodii, co pořádně chytí za srdíčko. Tuhle píseň kapela poněkud podceňuje. I když to není přesně řečeno: kapela nepodceňuje píseň jako takovou, ale předpokládá, že Novou hlínu si posluchači neoblíbí, protože nepojednává o hrdinovi, ale o muži s cejchem zrádce. Karel Čurda mohl být stejným hrdinou jako ostatní výsadkáři, co „skočili do tmy“, ale ve strachu o životy svých blízkých nakonec prozradil úkryt svých spolubojovníků.

„Obzor se mění na krvavý nach, tou barvou vězňům zhášejí svět. Belhám se po schůdkách a po myšlenkách, Out Distance zde končí svůj let“

Honzovi dávám veliký palec nahoru za to, že smutného hrdinu, kterého semlely okolnosti a doba, neodsuzuje. Hranice mezi hrdinstvím a zbabělostí je velice tenká. Podobně jako autor si často kladu otázku, jestli bych se v kritických chvílích dokázal zachovat jako hrdina z čítanek, nebo ohnul hřbet a zachoval život pro sebe a své blízké výměnou za to, že mě historikové nevykreslí zrovna v nejlepším světle. A řekl bych, že nejsem sám…

„Každá slabá duše jim padla na oltář, každá z nich měla svou lidskou tvář...“

Vzhledem k tomu, že pro mě je to druhá nejoblíbenější písnička celého CD, troufám si tvrdit, že kapela podceňuje empatické schopnosti svého publika.

6. Sudetská (hudba, text i zpěv – Míra Vlasák)

Zvučný a úderný refrén zpívaný á kapela, po něm následuje pomalejší a přemýšlivější sloka. Tak začíná písnička, kterou autor charakterizoval, jako píchnutí do vosího hnízda. Není o hrdinech, ale o obětech. Odsun sudetských němců popisuje z pohledu jednoho z těch, co museli opustit místa, kde cítili své kořeny a kde leželi jejich předci.

„A tak naše starý domovy jsou teď Vaším novým domovem, naše starý domovy, vykoupený Mnichovem.“

Silné a krásně zpracované téma…

7. Milada (hudba a text – Míra Vlasák, zpěv – Lucka Vlasáková)

Píseň věnovaná Miladě Horákové patří k vrcholům celého CD. I když já úplné favority cítím o kousek jinde, po stránce emoční se Miladě nemůže rovnat nic. Příběh statečné ženy, popravené komunistickým režimem, je dostatečně známý, takže o něm nemá smysl cokoliv dalšího psát. Stačí si mrazivě uhrančivou výpověď poslechnout, prožít a společně s Luckou obrečet…. a v neposlední řadě smeknout před autorem.

„Tisíckrát ohraný scénář, odmítám před Vámi číst. Odmítám odejít ve lži, odmítám nenávist…“ 

8. Epilog (hudba, text i zpěv – Míra Vlasák)

Mírovy písničky jsou charakteristické pomalejšími slokami, které pozvolna přecházejí ve snadno zapamatovatelný refrén. Píseň věnovaná Arturu Londonovi je toho jasným dokladem. Melodicky velice povedená, pro mě trochu nečitelná textově. Za prvé tedy samozřejmě díky mé nevědomosti, protože jsem o hrdinovi písně nikdy neslyšel. Naštěstí je tu buletin a tak mi opět nezbývá nic jiného, než poděkovat za osvětu. Za druhé proto, že příběh je načrtnut pouze v náznacích. Mám za to, že málokterý posluchač dokáže na první poslech říci, že vlastně slyšel o vykonstruovaném zatčení i odsouzení přesvědčeného komunisty na doživotí. Ovšem refrén, ten se Vám bez ohledu na předchozí řádky usadí hluboko v hlavě a bude hodně těžké ho vyhnat ven:

„Kdo bude dál plivat pravdu proti větru? Kde budeš stát, až jim v pruhovaným svetru dám svý právo žít?“

9. Pochodeň (hudba, text i zpěv – Míra Vlasák)

Přiznám se, že písnička věnovaná Janu Palachovi je pro mě trošku zklamáním. Znovu jde o příběh, který je veřejnosti dokonale znám, leč na rozdíl od osudu Milady Horákové už byl v minulosti hudebně zpracován a to velice zdařile (Pavel Žalman Lohonka – Barevný šál).

Námětu se chopil opět Míra Vlasák a tak je možná kamenem úrazu řazení na CD. Jedná o čtvrtou skladbu téhož autora za sebou a, co se týče struktury, je hodně podobná té předchozí. Opět pomalejší, přemýšlivá, hodně rytmická, textově zdařilá sloka:

„Mámy se strachují a lžou svým dětem, já mám svůj ideál: můžu hýbat světem“

Výrazný refrén s dominantním „ve jménu života HOŘÍM“ mi nějak nesedl. Možná tím, že svou hlasitostí až moc potlačuje sdělení slok, možná proto, že jsem očekával nápaditější textové ztvárnění. Berte to jako laické námitky řadového posluchače, bylo by nepřirozené, kdyby se mi líbilo úplně všechno a věřím tomu, že i tahle písnička si najde své obdivovatele. Na druhou stranu je třeba říci, že tady není pochyb, o kom text pojednává.

10. Emigrantské sny (hudba, text i zpěv – Honza Přeslička)

Osmdesátá léta jsou na CD zastoupeny vyprávěním o emigrantech. O lidech, kteří opustili svou vlast, své příbuzné i kamarády s vědomím, že už je s největší pravděpodobností nikdy neuvidí. Nosnou myšlenkou textu jsou sny, které se lidem odstřiženým od svých kořenů každé ráno zdají. Píseň je o konkrétním muži, ovšem to pozná jenom ten, kdo se textu bude věnovat opravdu pečlivě:

„Podpis je anděl černý, který Tě z pekla vymáhá, na útěk mou šanci znamená ze země, co rudé spáry má..“

Tento verš něco naznačuje, ale o koho přesně jde, prozrazuje až buletin. Pokud píseň zazní mimo Kotlinu, málokdo asi dokáže určit, o čem písnička je. Na druhou stranu melodie je tak povedená, že tenhle nedoraz hravě přebije.

11. Kdo jsme my (hudba, text – Honza Přeslička)

Závěrečná skladba celého alba nepojednává o žádném hrdinovi. Kapela se v dialogu dvou hlavních protagonistů ptá, kdo jsme v současné době my. Jestli jsme ještě národ, nebo už jen stát.

„Do života uléháme, jak ve škole si stelem… Možná právě proto, stal jsi se učitelem!“

Autoři prý dlouho váhali, jestli do alba patří. Podle mého názoru si tam sedne jako batole na nočník a přímo geniálně celé CD uzavírá. Sestava písní, které mapují dějiny naší kotliny posledních sta let, sotva může končit osmdesátými léty a vývoj po roce 1989 by měly zhodnotit až další generace. Zamyšlení nad tím, jak se asi dějiny budou ohlížet za naší dobou, je přesně tím, co mělo zaznít na závěr. Zase se tedy potýkáme s tím, že píseň sama o sobě bez kontextu celé Kotliny může zůstat nepochopena. Ovšem melodie je ještě chytlavější, než v předchozím případě a u mě si kapela „šplhla“ zařazením mého oblíbeného nástroje: bendža.

Pokud jste si dali tu práci a dočetli článek až sem a přitom ještě nemáte Kotlinu doma, nevím, na co čekáte. Stejně to brzy bude povinná školní pomůcka … něco jako Babička, nebo Staré pověsti české.