Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Folková Růže 2015 - díl první, čtvrtek 9.7. - pátek 10.7.

13. 07. 2015 17:20:46
Nemám v průběhu roku moc přání. Jedno z nich je, abych se včas dostal na Folkovou Růži.Jak už to tak chodí, moje pracovní povinnosti způsobily, že jsem si o úvodu festivalu na druhém nádvoří mohl nechat jenom zdát...

Do Jindřichova Hradce jsem dorážel hladový a unavený právě v okamžiku, kdy na třetím nádvoří ladil Kvokál nástroje na první číslo večerního programu. Druhého večerního účinkujícího už jsem si ujít nenechal:

Arnošt Frauenberg a jeho FrauenBandberg se ujali náročného úkolu zklidnit mé rozjitřené nervy... a zvládli to s grácií a noblesou – nebyl potřeba ani Defibrilátor. Arnošt je písničkářem „Plíhalovského typu“, takže na programu byly nejenom vtipné texty písní, ale i básničky. Tahle publikum hodně rozparádila: „Kreslím obraz na skicák, jak si močící lyžař na Ski cák....“ A potom, co dozněl smích, obecenstvo dorazil dovětek: „Báseň má i druhou půlku, pochcal si i pravou hůlku“. Jediné co Arnoštovi můžu vytknout je fakt, že mého oblíbeného „sněhuláka“ vystřihl v okamžiku, kdy jsem čekal u stánku na kafe a tudíž si nemohl zazpívat s ním.

Ivo Jahelka mě trošku zklamal. Tedy ne svým výkonem, ale větou, že v dnešní době, se již příhody, o nichž vypráví a zpívá, neodehrávají. Tomu se mi v dnešní kolikrát absurdní době nechce věřit, doufám, že se jedná jenom o určitou lenost. Každopádně už vím, co je „soudka“ a jak rozkmotřila pány Houdka a Čoudka.

Znáte filmového Highlandera? Nesmrtelný Christopher Lambert bojoval s ostatními nesmrtelnými a vždycky když zvítězil, tak jenom stál s roztaženýma rukama a přijímal příval uvolněné energie. Tak podobně se cítím já, když na jeviště naskočí Cop. Tuhle živočišnou muziku můžu kdykoliv a kdekoliv. A je celkem fuk, že ani tentokrát s sebou neměli mého oblíbeného houslistu a ani už jeho absenci neomlouvali nějakou historkou o odloupnuté rohovce.

Do spacáku jsem šel nabitý energií a ráno vyskočil před osmou. Ovšem program se kvůli tomu neurychlil – začínalo se na druhém nádvoří až ve 14:00.

Pořad zahajovalo sdružení Tamaral, což se záhy ukázalo, že je duo, které tvoří moderátor večerního programu Petr Sedláček a jeden kytarista. Jejich písničky byly pomalé, přemýšlivé a patřily k těm, které si člověk musí pomalu oblíbit... čas s nimi plynul příjemně, ale takhle po obědě jsem nebyl přemýšlení o písničkách úplně nakloněn.

S kapelou Bodlo je to každý rok podobné: nástrojové obsazení slibuje velký zážitek, kluci hrají s energií a nadšením, hudba má švih i drajv, ale něco mi tam chybí... Těžko říci, co. Vidím to spíše na slabší repertoár. Chtělo by to nějaký hit, silnější melodii, něco, co by mě chytlo za srdce a donutilo mě broukat si jí ještě tři dny poté. Když to shrnu ze svého posluchačského pohledu: cítím velký potenciál, který zatím není pro mě úplně naplněn.

4 zdi jsem slyšel v životě jednou asi před osmi lety. Už tenkrát jsem neodolal a koupil si její fungl nové CD. Tudíž jsem se těšil na písničky, které mám naposlouchané a jak se dá asi vytušit, nebyl jsem zklamán. Proběhlo i moje oblíbené Víno pro zasmání, takže se takřka domácí kapele nedá vytknout vůbec nic.

Se skupinou Lístek jsem se dosud míjel a to byla evidentně chyba. Písničky hodně do country zpívané sympatickým bendžistou střídal folkový hlas usměvavé zpěvačky, která ovšem ze všeho nejvíce zaujala panovou flétnou. Tohle se nevidí a neslyší ani u indiánů hrajících si v centru Prahy na obchodníky. Za mě jednoznačně palec nahoru.

V téhle chvíli jsem si říkal, že bych předposlední číslo měl vynechat, abych před svou oblíbenou kapelou něco snědl, ovšem Lucrezia Borgia mě nepustila. Středověká muzika odehraná v dobových kostýmech a na repliky dobových nástrojů měla své kouzlo a pro mě to byl velký objev festivalu. Radost asi neměl pan zvukař, neboť obě děvčata na svém mikrofonu přecházela ze zpěvu do hry na různé píšťaly od těch nejmenších, až po obrovské zvící velikosti jihoafrických vuvuzel . Tohle nazvučit a neustále dávat pozor, kdy ubírat a kdy přidávat, to muselo stát mistra zvuku soustu šedin.

A když už jsme u děvčat.... při pohledu na mladší zpěvačku poskočilo jistě nejenom mé (již značně okoralé) srdéčko. Zvláště po té, co při představovačce zaznělo, že je stále nezadaná. Škoda, že tahle parta je až ze Znojma.

O skupině Sekvoj jsem kdysi napsal, že hrají samé „věšáky“. To znamená písně, u nichž hrozí, že se díky depresivnímu textu polovina obecenstva oběsí. Není to můj výraz, pro copyright bych musel k Samsonovi. Tehdy se mi ozvala manažerka kapely a dostal jsem pěkně vynadáno. Upřímně řečeno, jsem za to rád, protože si píšeme dodnes. Přátel není nikdy dost. Díky tomu jsem se na produkci kapely speciálně soustředil: Hned první píseň a hned smrt! Respektive tedy její předzvěst. Autor textu sděloval, že brzy sám zemře v pustině. Uznejte sami, že to není nic optimistického. I ve druhé písni se objevila mrtvola, ale tady už to přeci jenom bylo trochu jinak: hrdina písně se dostal do špatné společnosti, protože „oddělal chlapa“. To už se dá vzít, frajer nic pesimisticky nebalí a třeba si to ten oddělanej i zasloužil. A potom už nebylo po smrti, či jiných depresích ani vidu, ani slechu. Kluci na pódiu vzájemným špičkováním vytvořili příjemnou atmosféru, takže je potřeba udělit výraznou pochvalu.

I když, co si budeme povídat, také je možné, že se změnil pouze můj náhled na věc. Kdysi jsem píseň o rozchodu bral jako písničku depresivní. Teď po dvou rozvodech tutéž píseň vidím jako optimistickou, neřku-li jásavou, zvláště pokud dívka odešla bez nároků na další majetkové vyrovnání. Abych dostál zpravodajské povinnosti, v závěru zazněla „Ženská“ a jako přídavek „Lucerna“, takže chlapci ke konci přeci jenom poněkud přitvrdili... vlastně„přivěsili“...

První desku kapely Semtam jsem přehranou na kazetu léta vozil ve svém prvním autě a tak, když na třetím nádvoří v pátek večer s prvními tóny zaznělo „Stříbrná křídla orlí, bílým ránem plují stále výš...“, měl jsem najednou pocit, že jsem omládl o dvacet let. Už jsem ve věku, kdy jenom pro něj stálo za to na Folkovou růži dorazit. Neměl jsem nejmenší problém „odpustit“ kapele nové písničky a ani to, že jsem „Návrat“ poprvé slyšel zpívat někoho jiného než Jardu Matějů. Luboš Marek na housle byl úžasný, Vojta Zícha na banjo stále řádí jako za mlada a jeho krátký sestřih způsobuje, že tak i vypadá. Ovšem nejvíce zaujala Pavla Blažková, jež se musela vypořádat s rolí zastupující moderátorky. Občasné klopýtání mluvou působilo roztomile a stejně roztomile se dokázala vymluvit z pozdního nástupu v písničce, kterou si půjčila od absentující kolegyně. Snad jenom ta barva vlasů by nemusela být tak křiklavá – no dobře, dobře, nic mi do toho není a mé sympatie si získala i tak...

Půljablkoň... Obrovitý Michal Němec a vedle něj křehká, hubeňoučká Maruška Puttnerová, tvářící se překvapeně, jako kuře, které někdo právě rozverně plácnul po zadku. Tohle spojení funguje! Pravda rozjezd byl poněkud pomalejší. První dvě, tři písničky byly rozvláčné, pro mě poněkud neuchopitelné, takže se moje mysl chvílemi toulala tak daleko, že se mohla vrátit se suvenýrem. Ovšem poté, co dvojice plynule přešla ke známějším písním z tvorby Jablkoně, se vše rozjelo a přídavek, který Michal odehrál na igelitku, konzervu a rolničky pověšené na krku zvedal diváky z laviček, hlavně tedy jejich bránice.

Poslední páteční kapela mě zklamala. Happy too meet moderátor s úsměvem přeložil jako „dvě šťastná masíčka". Bohužel překlad názvu kapely bylo to jediné, co na mé tváři vyloudilo úsměv. Vůbec vynikající moderátor Petr Sedláček pro úspěch udělal, co se dalo. Sliboval, že tahle kapela nezřídka roztančí celé obecenstvo, dokonce došlo i na vyhrožování, že nádvoří je plné kamer a kdo nebude tančit alespoň pět minut, ten nebude puštěn domů. Tady už ovšem z protřelého moderátora nejspíše mluvily zkušenosti s folkovými diváky.

Já si nemohu pomoci, ale obecenstvo chtivé folku prostě nemůže roztančit rámus, nota bene bez srozumitelného textu. Uznávám, že onen "rámus" nebyl disharmonický. Oba električtí kytaristé, bendžista i bubeník určitě svými výkony potěšili nejednoho odborníka, ale pro mě to znělo, jako když se sebevražedný atentátník odpálí v kovošrotu... Už mockrát jsem slyšel, že muziku nedělíme podle žánrů, ale na „dobrou a špatnou“. Nejsem žádný odborník, takže nepoznám, jestli je hudba dobrá.... Proto dělím hudbu na tu, co se mi líbí a tu, co se mi nelíbí. A bohužel kapela Happy too meet opravdu není můj šálek kávy, po páté písni jsem zvedl kotvy.

Moje rozčarování „odnesl“ Jarda Svoboda z Trabandu, protože čekat cca hodinku na jeho nočníček se mi nějak nechtělo a já se šel zachumlat do spacáku.

Pokračování o sobotě 11.7. příště

Autor: Karel Janďourek | pondělí 13.7.2015 17:20 | karma článku: 14.23 | přečteno: 333x


Další články blogera

Karel Janďourek

Hodinky... aneb "momentální argumentační nouze"

"Tati, já jsem si zapomněla hodinky! Musíme se vrátit!" Takhle moje dcerka umí ozvláštnit cestu do školy. Oponoval jsem: "To nejde, škola zavírá za pět minut!"

12.12.2017 v 11:53 | Karma článku: 12.93 | Přečteno: 366 | Diskuse

Karel Janďourek

Domácí doktorka... aneb: Hned je mi líp!

Proběhla nám bytem nějaká čtyřiadvacetihodinová virová lapálie. Jak už to tak bývá, coby silný jedinec jsem odolával nejdéle a tudíž v okamžiku, kdy skolila mě, už byl zbytek rodiny pln sil a energie.

20.11.2017 v 12:01 | Karma článku: 14.84 | Přečteno: 525 | Diskuse

Karel Janďourek

Jak dorazit na třídní sraz, bez problémů a včas...

Před pár lety jsme měli třídní sraz na takovém odlehlém místě. Upřímně jsem měl docela strach, jestli tam trefím.

6.11.2017 v 12:00 | Karma článku: 17.04 | Přečteno: 753 | Diskuse

Karel Janďourek

Až budu těhotná

U nás doma sledujeme jeden z mnoha nekonečných televizních seriálů. Já vím, že to asi przní vkus, ale na druhou stranu jsme přece národem, který stvořil tak legendární postavu, jako byl doktor Štrosmajer....

17.10.2017 v 12:01 | Karma článku: 20.05 | Přečteno: 837 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Proč by chlap neměl být krásný?

Z nedávné diskuze pod jedním zdejším blogem, který pojednával o mužské kráse, nakonec vyplynulo, že krásný chlap je vlastně zbytečný, ba téměř nežádoucí fenomén.

20.2.2018 v 17:28 | Karma článku: 11.68 | Přečteno: 448 | Diskuse

Karel Trčálek

Naše zlatá Ester a její fantastický příběh

O tom, kdo bude českou sportovkyní roku, je už evidetně rozhodnuto, byť nemáme za sebou ještě ani první kvartál. Leda by Jarda Jágr postoupil s Kladnem do extraligy, nebo bři Pospíšilové získali 21. titul mistrů světa v kolové

20.2.2018 v 16:52 | Karma článku: 11.85 | Přečteno: 320 | Diskuse

David Vlk

Asi se vrhnu na modeling.

Otevírá to přede mnou dříve netušené obzory, on je totiž ten klasický maloobchod děsná fuška a hlavně ve stavebních materiálech.To modeling to musí být pohodička.

20.2.2018 v 16:12 | Karma článku: 22.85 | Přečteno: 504 | Diskuse

Milan Šupa

O plánování budoucnosti až za hranice smrti

Ačkoliv máme mnohé ve svém životě opravdu dlouhodobě naplánováno, pokud jsme se ve svém plánování nedostali až za hranici vlastní fyzické existence, musíme se považovat za lehkomyslných.

20.2.2018 v 15:15 | Karma článku: 7.75 | Přečteno: 154 | Diskuse

Helena Vlachová

Kritické myšlení a demokracie

V souvislosti se školstvím se u nás hovoří jen o zvyšování platů, ale nikde se nehovoří o kvalitě vzdělávání. Jsou naši žáci a studenti vzděláváni i v oblasti kritického myšlení?

20.2.2018 v 5:46 | Karma článku: 13.26 | Přečteno: 394 | Diskuse
Počet článků 115 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1155
Člověk velice všímavý a ještě více upovídaný




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.