Moje dcerka si s úklidem příliš starostí nedělá. Tedy kulantně řečeno. Leckdo by neváhal naplno říci, že je to pořádná bordelářka.
Babička z matčiny strany sice pravidelně zdůrazňuje, že panny jsou velice pořádkumilovné, ale obávám se, že tady dochází k nějaké velice trapné horoskopové mýlce.
Říká se, že děti jsou odrazem svých rodičů a já musím uznat, že jablko tedy nejenomže nepadlo daleko od stromu, ono se mu přímo zavrtalo do kořenů. Moji rodiče vždy vyznávali rovnici: Bordel v bytě = spokojené dítě. Samozřejmě to nebylo o tom, že bychom doma hnili ve špíně. Rozhodně jsme však neměli v koupelně vyrovnány sprchové gely podle velikosti, nebo v kuchyni kořenky podle abecedy. Ne o každé věci se dalo prohlásit, že má SVÉ místo.
Snad milionkrát jsem v životě použil otřepanou formulku, že pořádek je pro blbce, zatímco inteligent zvládne chaos. Moji kolegové v práci pravidelně hlásí, že můj pracovní stůl už si žije vlastním životem a na jeho případný úklid by byla potřeba minimálně deratizační četa, ale vhodnější by byl plamenomet.
Přes to, co je napsáno výše, jsem se pomalu dostal do věku, kdy mi nepořádek začíná vadit. Možná to bude tím, že teď je řeč o hromadách hraček, které nejsou tak úplně moje, možná se jenom snažím působit jako vychovávající otec. Každopádně se pravidelně mračím a spouštím „hromy a blesky“, že zábava nebude, dokud nebude uklizeno a posléze nad stavem pokoje mhouřím obě oči, protože jinak by se snad ani nešlo spát.
O víkendu jsme se chystali na procházku. Koukal jsem na hromadu petschopů na zemi a spoustu papírů a pastelek bez ladu a skladu na stole, zatímco moje princezna už si obouvala boty. Neodpustil jsem si klasickou otázku: „Opravdu si myslíš, že je v pořádku odejít a nechat doma takový binec“.
Očekával jsem typickou a vlastně i logickou odpověď ve stylu: „To nemá smysl uklízet, až se vrátíme, tak si budu zase hrát“, ovšem děvče mi vyrazilo dech větou: „To já nechávám schválně kvůli zlodějům!“
Polkl jsem na prázdno: „Jak kvůli zlodějům?“
„No kdyby se sem někdo vloupal, tak si bude myslet, že už nás vykradli a zase odejde…“ odpověděla mi s nevinným úsměvem na tváři
Musel jsem uznat, že ta myšlenka má něco do sebe… to ovšem až potom, co mi přestaly téct slzy smíchu. Těžko přetěžko vychovávat děcko, když Vás svým vysvětlením dokáže odbourat na několik minut.
