Matematické eso
Coby revoluční maturitní ročník 89/90 jsme se o pololetí mohli rozhodnout, jestli budeme maturovat z ruštiny, jak bylo původně v plánu, nebo z matematiky. Já měl jasno během vteřiny. Když se o pár let později můj mladší bratr rozčiloval nad kvadratickými rovnicemi, půjčil jsem si na chvíli jeho učebnici a bez dlouhých řečí mu vše vysvětlil. Bráška pochopil, co má doma za poklad a občas pozval pár spolužáků na doučovací mejdan.
Ne, tenhle glorifikační úvod nemá v úmyslu Vás přesvědčit, že čtete články novodobého Einsteina - na své limity jsem narazil, když došlo na integrály a derivace. Pouze jsem chtěl doložit, že mé sebevědomí má reálný základ. Když moje dcerka loni nastupovala do první třídy, byl jsem přesvědčen, že matematika nebude problém, protože jí rozumím a ještě ke všemu jí umím vysvětlit!
O podzimních prázdninách přišla dcerka s tím, že mají dlóóuhý úkol z matematiky. Hrdě jsem se s ní zavřel v pokoji a začalo počítání. Záhy jsem pochopil, že to nebude tak jednoduché. Klasické sčítání šlo dobře, odečítání hůře a chvíle, kdy se úloha zákeřně neptala na výsledek, ale na číslo uprostřed rovnice, byly vysloveně utrpením. Snad to bylo tím, že úkol byl opravdu dlouhý a soustředění mé holčičky zatím nemá zrovna dvakrát prodlouženou trvanlivost, asi jsme jej měli rozprostřít do všech pěti dnů a ne se na něj vrhnout v neděli večer, ale faktem je, že já jsem pomalu a nenápadně začal o svých vysvětlovacích schopnostech pochybovat.
„Kolik je dvacet dva mínus třináct?“ Byli jsme krátce za půlkou, dcera bloumala očima po stropě a začala ohryzávat tužku. "No? Úúú, tady jsem!, dvacet dva mínus třináct..." Tlak v pomyslném papinově hrnci stoupal... „Tak to zkusíme jinak: kolik by bylo dvacet dva mínus dvanáct?“ snažil jsem se najít nějaký záchytný bod. Dcerka si strčila druhý konec tužky do nosu … V tu chvíli jsem vyletěl: „Tak dost! Tohle jsi snad uměla, ještě než jsi šla do školy!“ Dvakrát jsem se nadechl: „Dáme si přestávku!“ .... a šel se vydýchat na balkón.
Ještě ve dveřích jsem slyšel veselý hlásek: „A můžu na počítač?“ „NE! ŽÁDNEJ POČÍTAČ, ŽÁDNÁ TELEVIZE, DOKUD NEBUDE HOTOVO!“ Herodes byl proti mně pohádkový dědeček, co houpe děti na kolenou.
Coby bezvěrec a ateista jsem deset minut prosil boha, aby mi dal sílu nepřerazit to dítě vejpůl. Potom jsem dostal nápad a vytáhl dřevěné počítadlo, které na spodní straně mělo inkoustovou tužkou napsané jméno mé maminky za svobodna. S ním jsme se postupně prokousávali dále. Přečetli jsme příklad a pokud dcerka nevěděla na první ťuknutí, tak jsem posunul kuličky a kostrbatě jsme dobrali k výsledku.
„Dvacet sedm mínus devět je kolik?“ Pokrčení ramen… „Tak tady máme dvacet sedm kuliček…“ posunul jsem na počítadle dvě celé řady a sedm ze třetí zleva doprava…. „a na druhou stranu zpátky přesuneme těhle sedm a kolik ještě musíme přesunout?“ .... „Éééé" ... „No devět mínus sedm je?" ... „Dvě?“ ... „Ano, správně, dvě. Tak kolik kuliček nám zbylo?“ Snažil jsem se hovořit klidně, přestože pod povrchem to vřelo…
„Dvacet osm“ zněla odpověď. Vyděšeně jsem se koukal z dcerky na počítadlo a zpět: „Kolik že je tam kuliček?“ „No ... dvacet osm..“
„Prosím Tě, odečítáme devět od dvaceti sedmi, tak jak by tam mohlo být víc, než kolik bylo na začátku? Kolik je tam kuliček?!“ pára ze mě unikala všemi otvory… „Dvacet osm…“ stálo děvče na svém.
Můj potměšilý otec se právě chystal na dveře, za nimiž se tahle taškařice odehrávala, přilepit cedulku „MATEMATICKÝ KROUŽEK“, když zaslechl můj zoufalý výkřik a strčil hlavu dovnitř. V té chvíli okolo něj proletělo počítadlo, jehož kuličky se klepaly hrůzou a drátky, které vychovaly dvě generace bez úhony, drnkaly své poslední blues. Za stolem seděla „princezna“ a tvářila se, jako by neuměla do pěti počítat. Což tedy mimochodem byla právě v té chvíli pravda pravdoucí.
Mám v plánu v nejbližších dnech zajít do školy. Budu se muset před paní učitelkou hluboce poklonit, protože já bych se z takové žačky už dávno zbláznil.
Karel Janďourek
Povinná školní četba, aneb pan Kaplan by zaplakal!
Dcera dostala jako povinnou školní četbu knížku „Pan Kaplan má třídu stále rád“. Upřímně jsem zajásal, trošku jsem i si zazáviděl.
Karel Janďourek
Můj boj po Covidu. Buďte opatrní, porazit jej nemusí stačit.
Nedávno jsem se rozepsal, jak jsem bojoval s Covidem. Nebylo to veselé čtení, ale na konci byl happy end. Byl jsem přesvědčen, že jsem vyhrál. Jak asi tušíte, byl to obrovský omyl.
Karel Janďourek
Můj boj s Covidem
Tak mně doběhl Covid. Respektive tedy já jsem mu neutekl. Patrně jsem se nakazil v práci, jeden den večer jsem začal kašlat a vyletěla mi teplota. Druhý den ráno testy potvrdily nemilý ortel: pozitivní.
Karel Janďourek
Literatura v pubertě, aneb "Harry Potter na rande"...
Dcera na přelomu roku objevila Harryho Pottera! Ne tedy, že by někde potkala přímo brýlatého kouzelníka s jizvou na čele, ale po sérii filmů, které šly každý pátek v TV, vzala tuto ságu na vědomí.
Karel Janďourek
Dějepis v karanténě, aneb to jsem z toho playboy!
Karanténa v době koronavirové spojená s uzavřením škol s sebou nese mimo jiné i fakt, že rodiče poměrně rychle zjistí, co jejich potomstvo právě probírá ve škole.... A také jak (ne)snadno látku vstřebává.
Karel Janďourek
Jak jsme plakali na špatném hrobě
V minulém roce nám umřela sousedka. Už to byla stará paní a měla na to „nárok“, ale i tak nás to zaskočilo. Každý rok na Vánoce vařila houbového kubu snad pro celý dům.
Karel Janďourek
Vousy aneb "Jak vypadám?"
V životě každého člověka občas přijde okamžik, kdy zatouží po změně. Já jsem to vyřešil tak, že jsem si nechal narůst vousy.
Karel Janďourek
Nezvaný host
Když jsem včera odcházel z práce, po prvních krocích na chodníku jsem si uvědomil, že jsem na pracovním stole zapomněl sluneční brýle.
Karel Janďourek
Sladká nevědomost... aneb co udělal Jan Palach
Máme za sebou týden, kdy nebylo možné nenarazit na jméno Jan Palach. O slavném studentovi a jeho činu z roku 1969 se psalo ve všech novinách, v TV vystupovali jeho kamarádi a pamětníci, v hlavní vysílací čas o něm dávali film.
Karel Janďourek
Proč zrovna na hranici?
Kamarád mi vyprávěl o rozhovoru, který kdysi dávno vedl se synkem. Ten tenkrát přišel ze školy s tím, že probírali mistra Jana Husa a on tomu tak úplně nerozumí.
Karel Janďourek
K pořádnému Mikuláši patří čert! Aneb: Je tu Standa?
Už za mého mládí se říkalo, že k pořádnému Mikuláši patří čert. Nemohu si pomoct, ale platí to dodnes, děti by měly mít před někým respekt.
Karel Janďourek
Kudy z toho ven? .... aneb trápení začínajícího novináře
Na začátku letošního roku se mi splnil jeden sen. Coby zapálený fanoušek jednoho nejmenovaného fotbalového klubu jsem dostal možnost aktivně se podílet na provozu jeho fanouškovského webu.
Karel Janďourek
Hodinky... aneb "momentální argumentační nouze"
"Tati, já jsem si zapomněla hodinky! Musíme se vrátit!" Takhle moje dcerka umí ozvláštnit cestu do školy. Oponoval jsem: "To nejde, škola zavírá za pět minut!"
Karel Janďourek
Domácí doktorka... aneb: Hned je mi líp!
Proběhla nám bytem nějaká čtyřiadvacetihodinová virová lapálie. Jak už to tak bývá, coby silný jedinec jsem odolával nejdéle a tudíž v okamžiku, kdy skolila mě, už byl zbytek rodiny pln sil a energie.
Karel Janďourek
Jak dorazit na třídní sraz, bez problémů a včas...
Před pár lety jsme měli třídní sraz na takovém odlehlém místě. Upřímně jsem měl docela strach, jestli tam trefím.
Karel Janďourek
Až budu těhotná
U nás doma sledujeme jeden z mnoha nekonečných televizních seriálů. Já vím, že to asi przní vkus, ale na druhou stranu jsme přece národem, který stvořil tak legendární postavu, jako byl doktor Štrosmajer....
Karel Janďourek
Vibrátor... aneb lepší, než dlouhý vysvětlování
Pomalu nám začal školní rok a rozebíhají se kroužky. To je veliký nápor na rodinnou organizaci a logistiku.
Karel Janďourek
U doktora, aneb "Takhle ne, mladý muži!"
Náš obvodní doktor mě poslal kvůli jedné lapálii ke specialistovi. Hrdě jsem se objednal a ve stanovený čas nakráčel na kliniku.
Karel Janďourek
Na pubertu jedině s helmou!
Dcerka nám roste do krásy .... a do puberty. Zatím je to ještě roztomilé, ale už se nám tam vkrádají poněkud drsnější prvky.
Karel Janďourek
Hajdom, hajdom.... aneb "Jak jsme (ne)zpívali koledy"
Ke Štědrému večeru patří koledy. To mi nikdo nevymluví. Loni dcerka chodila na flétnu, tak jsme pod stromečkem pískali, ovšem letos v září zůstala flétna v šuplíku a malá slečna se vrhla na házenou... Musel jsem na to jinak.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 127
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1507x