Matematika mi na rozdíl od cizích jazyků vždycky šla. Učitelka v páté třídě mi říkala „matematické eso“. Pravidelně mě vysílala na matematické olympiády a občas mě předvedla sedmákům, aby viděli, jak je jejich učivo jednoduché.
Coby revoluční maturitní ročník 89/90 jsme se o pololetí mohli rozhodnout, jestli budeme maturovat z ruštiny, jak bylo původně v plánu, nebo z matematiky. Já měl jasno během vteřiny. Když se o pár let později můj mladší bratr rozčiloval nad kvadratickými rovnicemi, půjčil jsem si na chvíli jeho učebnici a bez dlouhých řečí mu vše vysvětlil. Bráška pochopil, co má doma za poklad a občas pozval pár spolužáků na doučovací mejdan.
Ne, tenhle glorifikační úvod nemá v úmyslu Vás přesvědčit, že čtete články novodobého Einsteina - na své limity jsem narazil, když došlo na integrály a derivace. Pouze jsem chtěl doložit, že mé sebevědomí má reálný základ. Když moje dcerka loni nastupovala do první třídy, byl jsem přesvědčen, že matematika nebude problém, protože jí rozumím a ještě ke všemu jí umím vysvětlit!
O podzimních prázdninách přišla dcerka s tím, že mají dlóóuhý úkol z matematiky. Hrdě jsem se s ní zavřel v pokoji a začalo počítání. Záhy jsem pochopil, že to nebude tak jednoduché. Klasické sčítání šlo dobře, odečítání hůře a chvíle, kdy se úloha zákeřně neptala na výsledek, ale na číslo uprostřed rovnice, byly vysloveně utrpením. Snad to bylo tím, že úkol byl opravdu dlouhý a soustředění mé holčičky zatím nemá zrovna dvakrát prodlouženou trvanlivost, asi jsme jej měli rozprostřít do všech pěti dnů a ne se na něj vrhnout v neděli večer, ale faktem je, že já jsem pomalu a nenápadně začal o svých vysvětlovacích schopnostech pochybovat.
„Kolik je dvacet dva mínus třináct?“ Byli jsme krátce za půlkou, dcera bloumala očima po stropě a začala ohryzávat tužku. "No? Úúú, tady jsem!, dvacet dva mínus třináct..." Tlak v pomyslném papinově hrnci stoupal... „Tak to zkusíme jinak: kolik by bylo dvacet dva mínus dvanáct?“ snažil jsem se najít nějaký záchytný bod. Dcerka si strčila druhý konec tužky do nosu … V tu chvíli jsem vyletěl: „Tak dost! Tohle jsi snad uměla, ještě než jsi šla do školy!“ Dvakrát jsem se nadechl: „Dáme si přestávku!“ .... a šel se vydýchat na balkón.
Ještě ve dveřích jsem slyšel veselý hlásek: „A můžu na počítač?“ „NE! ŽÁDNEJ POČÍTAČ, ŽÁDNÁ TELEVIZE, DOKUD NEBUDE HOTOVO!“ Herodes byl proti mně pohádkový dědeček, co houpe děti na kolenou.
Coby bezvěrec a ateista jsem deset minut prosil boha, aby mi dal sílu nepřerazit to dítě vejpůl. Potom jsem dostal nápad a vytáhl dřevěné počítadlo, které na spodní straně mělo inkoustovou tužkou napsané jméno mé maminky za svobodna. S ním jsme se postupně prokousávali dále. Přečetli jsme příklad a pokud dcerka nevěděla na první ťuknutí, tak jsem posunul kuličky a kostrbatě jsme dobrali k výsledku.
„Dvacet sedm mínus devět je kolik?“ Pokrčení ramen… „Tak tady máme dvacet sedm kuliček…“ posunul jsem na počítadle dvě celé řady a sedm ze třetí zleva doprava…. „a na druhou stranu zpátky přesuneme těhle sedm a kolik ještě musíme přesunout?“ .... „Éééé" ... „No devět mínus sedm je?" ... „Dvě?“ ... „Ano, správně, dvě. Tak kolik kuliček nám zbylo?“ Snažil jsem se hovořit klidně, přestože pod povrchem to vřelo…
„Dvacet osm“ zněla odpověď. Vyděšeně jsem se koukal z dcerky na počítadlo a zpět: „Kolik že je tam kuliček?“ „No ... dvacet osm..“
„Prosím Tě, odečítáme devět od dvaceti sedmi, tak jak by tam mohlo být víc, než kolik bylo na začátku? Kolik je tam kuliček?!“ pára ze mě unikala všemi otvory… „Dvacet osm…“ stálo děvče na svém.
Můj potměšilý otec se právě chystal na dveře, za nimiž se tahle taškařice odehrávala, přilepit cedulku „MATEMATICKÝ KROUŽEK“, když zaslechl můj zoufalý výkřik a strčil hlavu dovnitř. V té chvíli okolo něj proletělo počítadlo, jehož kuličky se klepaly hrůzou a drátky, které vychovaly dvě generace bez úhony, drnkaly své poslední blues. Za stolem seděla „princezna“ a tvářila se, jako by neuměla do pěti počítat. Což tedy mimochodem byla právě v té chvíli pravda pravdoucí.
Mám v plánu v nejbližších dnech zajít do školy. Budu se muset před paní učitelkou hluboce poklonit, protože já bych se z takové žačky už dávno zbláznil.
