„Jestlipak už umíte básničku?“ Zeptala se mě moje kamarádka, jejíž dcerka chodí do stejné třídy, jako můj "dáreček".
„Musím říct, že nám dala pořádně zabrat! Docela chápu, že na ní děti dostaly čtrnáct dní…“ pokračovala potměšile, když si v mé tváři jako v otevřené knize přečetla, že u nás doma se žádné večerní drilování veršů nekoná.
Hrdinně jsem odvětil, že to za dva večery zvládneme. „Co by mohlo být těžkého na básničce ve druhé třídě“, říkal jsem si … To jsem se ovšem šeredně spletl.
Autorem básně byl Sergej Michalkov, jmenovala se „Zázračné prášky“… a „na prášky“ jsem z ní byl hlavně já. Zasekli jsme se už u křestního jména autora. Jméno, které v češtině snad ani nemá ekvivalent, holka tak dlouho pletla, až jsem se odhodlal k mimotechnické pomůcce: „Žádný Uděj.. Sergej!“ Zadeklamoval jsem s důrazem na první slabiku. „To jméno opravdu začíná jako to sprosté slovo…“ trochu jsem se až lekl vlastní odvahy „prostě jako kdybys chtěla říct ´kakej´, ale sprostě“ motal jsem se kolem problému jako slon v porcelánu.
Dcerka se postavila doprostřed pokoje a začala znovu: „Zázračné prášky, Ser…..ééééé“ a mě na čele vyskočily kapičky potu. Došlo mi, že jestli tu pomůcku chci opravdu dotáhnout do konce, budu muset vysvětlit i druhou část. Upřímně řečeno, v této věci jsem už odvahu hledal marně.
Samotná básnička, to byl teprve oříšek. Její náročnost spočívala v tom, že neměla žádný děj. Autor prostě popsal všechno, co se dá vidět v lékárně. K tomu všemu dost chaoticky a bez ladu, či skladu: posuďte sami:
Ve vitríně baňky, sklínky,
váhy, misky na kelímky
… Opravdu existují misky na kelímky? To je něco jako obaly na sáčky? Automaticky mi naskočilo klasikovo zlidovělé: „vracejte podšálky!“
prášky, kapky, ampulky,
tabletky a pilulky,
… Dosud jsem si myslel, že prášky, tabletky a pilulky je jedno a to samé....
oplatky a tuby s mastí,
obvaz, sáčky s leukoplastí,
… Oplatky? V lékárně mezi léčivy? To do toho básník zahrnul i lékárníkovu svačinu…
plechovky a krabice,
vitamíny Á, Bé, Cé
Plechovky a krabice? To jsme se octli na skládce… Vytvořil jsem si vlastní rým
Už jsem ve svém věku v životě slyšel i četl hodně stupidit, ale tohle dílko bych směle zařadil do TOP TEN!
No uznejte, že něco takového se naučit, to chce opravdu hodně trpělivosti… a nebo hodně prášků. Neměli jsme ani jedno a tak jsem vsadil na hravost: Text jsem měl před sebou otevřený a holce jednotlivé části předváděl: Váhy jsem naznačil tak, že jsem ruce otočil dlaněmi nahoru a střídavě jimi zapumpoval, rukama jsem naznačoval tvar baňky i ampulky, prášky jsem dělal tak, jako bych si sypal sůl do úst, vzápětí jsem naznačoval kapátko…. Abych připomněl tabletky, jsem si ťukal na dlaň, jako že si hraji s tabletem a když přišly na řadu pilulky, dělal jsem „pilota“. Na tyhle nápovědy jsem byl obzvláště pyšný.
Takhle s nápovědami dcerka text párkrát překoktala, ale mě bylo jasné, že bez nich to nepůjde....
Druhý den, když přišla řeč na básničku, holka mě posadila: „Nic neukazuj!“ a vystřihla jí bez jediného zaškobrtnutí. Spadla mi čelist…
„My jsme si to s holkama opakovali ve družině…“ pronesla jenom tak mimochodem, „jo a to jméno... měl jsi mi vysvětlit, že je to jako dvě slova: Ser a gej!“
„A ty víš, co znamená slovo gay?“ zeptal jsem se vyplašeně.
„Jasně! To je chlap, co miluje chlapy!“
S otevřenou pusou jsem zíral na osmiletou světaznalou princeznu, která z pokoje odcházela hrdě středem. Že já si vůbec dělám starosti!
