Druhý den už se koncertovalo opravdu v Herálci. Prý to letos bylo na jiném místě než loni… Tuto informaci nemůžu ani potvrdit, ani vyvrátit.
Ovšem můžu říct, že místo bylo vybráno dokonale: loučka pro stany nádherně pokosena a občerstvení eňo ňuňo, včetně toho selátka…
Ve čtyři odpoledne se mikrofonů chopila dvojice mladých nadějných moderátorů – Míra Ošanec i Pavel Jim Drengubák si téhle šance, kterou od dramaturga programu konečně dostali, pořádně považovali – a šlo se na věc!
Program zahajovala kapela Spolektiv. Kapela, kterou jsem si oblíbil v Jindřichově Hradci a jejíž CD mi hrálo celou cestu z Prahy. Proto jsem se pořádně vyděsil, když jsem se hodinu před koncertem vracel z procházky a zaslechl: „Nalejme si vína, pokud možno čistého..“ Naštěstí jsem nepřišel s křížkem po funuse, šlo jenom o zvukovou zkoušku. Tohle číslo jsem si užil, neboť jsem věděl, do čeho jdu. Byl jsem trochu zklamán, když už dvacet minut od zahájení byla oznámena poslední písnička. A to ani nezazněly moje oblíbené písně Kufr a Raport. Také jsem to s úsměvem vytkl frontmanovi kapely po vystoupení. Dostalo se mi vysvětlení, že kapela ještě jede na další festival. Proto začínala první a proto nezazněly písně dlouhé a pomalé.
Jako druhá na podium nastoupila kapela Naopak. To pro mě byla novinka, přestože tedy protagonisté kapely jsou plus mínus stejně staří jako já. Ne tedy, že bych to dokázal tak přesně odhadnout, ale ve frontě na párek jsem náhodou vyslechl rozhovor mužských členů kapely na téma: „Jakej Ty seš ročník?“. Písničky byly zajímavé, bavil jsem se. Nejvíce pozornosti na sebe strhla růže mezi trním: Petra Zajíčková, manželka basisty nejenomže je autorkou poloviny repertoáru, ale zároveň bravurně ovládá sólovou kytaru. Vzhledem k tomu, že druhou polovinu repertoáru napsal kytarista oslovovaný „Klekí“, je kapela Naopak jedinou na světě, které skládá písničky Klekí Petra…
I o kapele Brzdaři se dá říci, že to je můj ročník. Pouze s tím rozdílem, že ta byla v roce mého narození založena. Kapela hraje svižný a velice kvalitní bluegrass, což tedy pro mé uši vůbec není špatné.
Skupina Potokap si postavila stany hned vedle mého. Okolo frontmana kapely a sličné zpěvačky celé odpoledne pobíhal roztomilý potomek a mám takový dojem, že nezůstane u jednoho. Partnerka basisty natáčela celý koncert a zbývající člen kapely s námi poseděl s kytarou po skončení celého programu a ráno jsme se loučili, jako dobří známí. Už jenom proto si tahle parta získala mé sympatie. Když k tomu přičtu zajímavé písničky, musím říct, že tuto kapelu ze Slaného začínám odteď pravidelně sledovat.
Bluegate jsem letos slyšel i na Folkové Růži. Tenhle bluegrass já prostě můžu. Ilon Leichtová zpívá fantasticky a její hlas nemá chybu. „Bílý sníh“, nebo „Modrý oči“ to jsou úchvatné písničky, které zpívá kytarista Petr Štístek. U něj mám stále trochu problém s tím, že jeho zpěv je na mé uši dost tichý, což vyzní zvláště v okamžiku, kdy se k němu v refrénech přidá Ilon. Možná by stálo za to jeho mikrofon vždycky nazvučit trochu více. Ještě se zastavím u Vichřice, kterou si Bluegate vypůjčila od Nezmarů. Hrát jí v bluegrassové úpravě s bendžem a mandolínou, to vůbec není špatný nápad… ale i když se mi hlas Ilon velice líbí, málo platné: Pavlínka je Pavlínka.
Jedna z novějších písní Hlubokého Nedorozumění začíná deštěm. Kapela prý celou cestu přemýšlela, jak jej dostat i na jeviště. Zdá se, že na nějaký způsob přišla: jenom chlapci hrábli do strun, na Herálec spadly první kapky. Ovšem evidentně to ještě nemá pod kontrolou... Po několika vteřinách místo toho, aby celá legrace skončila, se spustila pořádná průtrž. Copak hlediště, to bylo kryté pořádnými stany, tam bylo lidem relativně hej, jenom se museli poněkud více přitulit k sobě, protože pršelo dost ze šikma. Horší to bylo na jevišti. Plachta, kterou byla prkna znamenající svět překryta, zdaleka nebyla tak vodotěsná, jak se zdálo, když žhnulo polední slunce. Nebohá zvukařka se snažila nějak pozakrývat prodlužovačky a vůbec elektrická zařízení, zatímco kytaristé hráli jako na trní, očekávajíce, odkud přijde rána. Organizátoři posléze po vzoru silničářů prohlašovali, že sice byli na déšť připraveni, ale zase tak úplně s ním nepočítali.
Kapela si s sebou nepřivezla jednu za zpěvaček: Majku. Na jednu stranu to byla celkem škoda, protože její hlas je hodně zajímavý a řekl bych nezastupitelný. Na druhou stranu dostala více prostoru Eliška a té větší zodpovědnost šla vyloženě k duhu: repertoár zvládla bez nápovědy a celou dobu se usmívala! Řeči, že úsměv byl způsoben probíjejícím mikrofonem, považuji za čiré pomluvy.
Po koncertě se vyskytly názory, že tahle kapela mi snad za oslavné články platí… To musím rezolutně dementovat! Coby pisálek - amatér svou přízeň rozdávám zcela zdarma! I když tedy mezi námi, to s tím placením není úplně špatný nápad…
Jenom co „dešťoví mužíčci“ opustili jeviště, odešla průtrž někam směrem na "Havlbrod" a mělo následovat zapálení ohně. To tedy nebyl název kapely, ale plánovaný úkon, který jaksi po dešti nebylo úplně možné provést. A tak se program trochu posunul a na jeviště se dostalo Domino. Trojčlenná kapela z Olomouce střídala moravské lidovky se světovými hity ať už v jazyce originálním, nebo v češtině. Přiznám se, že první dvě, tři písničky jsem se tak nějak srovnával s repertoárem a následně jsem si to pořádně užil. To se mi stává celkem často, zvláště když po „oblíbené kapele“ přijde nějaká, kterou jsem dosud neslyšel. Vždycky potřebuji trochu času si zvyknout na jiný styl. Hlavní dojem z kapely? Blanka Mazalová má hlas jako zvon! Pokud mohu něco vytknout tak snad jenom, že ten „Drak od bílé skály“ by se mi líbil trochu pomaleji.
Potom už byla pochodněmi zažehnuta hranice, odzpívána "Vlajka" a mohlo se pokračovat v programu.
Stráníci, ti vždycky moji něžnou duši folkově pohladí. Letos diváky navnadili informací, že mají nové CD a usadili tvrzením, že nové písně z něj hrát nebudou, protože by si jej lidé jinak nekoupili. Ona to není tak zcestná myšlenka. Už kdysi jeden zkušený bard tvrdíval, že lidé přicházejí na koncert proto, aby slyšeli písně, které znají a každou novou musejí kapele v první řadě odpustit. Nové CD už mi dávno doma hraje a můžu vřele doporučit.
Jeden z moderátorů z podia seskočil a už se na něj vyšvihl ten druhý. Nezmaři byli nepopiratelným vrcholem večera. I oni mají nové CD a tak letos hráli písně z něj a písně prastaré. Přiznám se, že mi trochu chyběly písně z mezidobí, hlavně tedy Růže, či Řeka. Ale to je určitá nevýhoda takhle dlouho fungující kapely: Má tolik skvělých písní, že se občas na nějakou oblíbenou nedostane.
Zastavím se u okamžiku, kdy z podia odešla mužská část Nezmarů a zůstala služebně nejmladší součástka: totiž Šárka Benetková s klávesami. Neodpustím si jeden malý vzkaz: ŠÁRKO, VY MUSÍTE BÝT „TEN ANDĚL“! Takhle božsky by totiž běžný smrtelník zpívat nedokázal! A my víme, že „kdo si zpívá, má do ráje blíž…“
V půl dvanácté v Herálci vyšlo Sluníčko. Respektive rozprostřela se na podiu stejnojmenná kapela. Pět mikrofonů, pět dokonalých hlasů a jedna kytara v rukou kapelníka Oty Maňáka. Přiznám se, že v prvních chvílích jsem si říkal, že to nebude úplně můj „šálek kávy“, protože světové hity byly zpívané v originále a já jsem hodně zatížený na to, abych rozuměl textům. Po dvou písních jsem svou touhu po textech zahodil a uvědomil si, že tohle bude můj šálek pořádně horké a sladké čokolády. Těm dokonale sladěným hlasům nešlo odolat! Nádherné číslo, kterému dramaturgicky prospělo i zařazení po hlavních hvězdách večera.
Na závěr přišel na pódium Mrakoplaš. Ten to měl hodně těžké. Velká část obecenstva se zvedla už po Nezmarech, část jich ještě zadrželo prvními tóny Sluníčko, ale teď už bylo po půlnoci a tak v hledišti zbylo jenom pár jedinců. Přiznám se, že ani já moc bluesové rytmy nemusím, takže u posledního čísla jsem se pořádně chytil až v okamžiku, kdy se ke kapele přidal Míra Ošanec a zazněly písničky od Petra Kalandry.
A potom už byl předán poslední zvonec od místního starosty, podium zhaslo…. A došlo i na brnkání u stánku, kde nás poslední mohykán obsluhoval do okamžiku, než nejvytrvalejší zbytky nespavců vyrazily do spacáků.
Co říci závěrem? Nebyl to zbytečně projetý benzín, za rok přijedu zas!
