Děti a lidé všeobecně prý poslední dobou málo čtou. Jsou toho plné noviny... To je nebetyčná škoda. Čtení, jak známo, tříbí pravopis, podporuje představivost a rozvíjí fantazii.
No, na mě nekoukejte, já dělám, co se dá! Mě víceméně nelze potkat jinak než s knihou. Minimálně jí mám v batůžku. Čtu v autobuse, v metru, čtu ráno, či před spaním. Knihu si beru i na obědy a čtu si při čekání, než mi přinesou jídlo. Přiznám se, že když je kniha napínavá, tak se prohřeším proti bontonu a čtu i při jídle…. V restauraci, kam chodím, už mě znají a odpouštějí mi, dokonce se občas i zeptají, jaké to je.
Tuhle jsem se začetl do detektivky od nejznámější současné německé autorky Charlotte Link. Pokud jste od ní nikdy nic nečetli a přitom se rádi bojíte, mohu vřele doporučit. Ona tedy nepíše zdaleka jenom detektivky, ale když už, tak je to síla! Ta dáma dovede neskutečně vykreslit atmosféru strachu a napětí…. a tu ještě s blížícím se koncem parádně vystupňovat. Knížka „Ctitel“ patří mezi ty, od kterých se člověk odtrhává velice těžko.
Později, k odpolední svačince, jsem si koupil čtvrtku melouna. Popadl jsem pořádný nůž a začal krájet. Byla to činnost mechanická, na kterou jsem se nemusel moc soustředit a tak se moje mysl začala toulat. Snad to bylo pohledem na tu velkou čepel, že jsem se opět ocitl v lesích v okolí Ausburgu. Uvažoval jsem, jak bych se zachoval v situaci, ve které byla hlavní postava románu. Kdybych věděl, že někde v okolí je šílenec, co už ubodal dva lidi a teď jde po mně. Kam bych se asi schoval. Jestli bych vůbec věděl o nějakém místě skrytém před světem, nebo jestli bych našel odvahu postavit se nebezpečí čelem.
Zhruba tímto směrem se pohybovala moje mysl v okamžiku, kdy se za mnou v kuchyňce vynořil kolega a pronesl něco ve smyslu: „Ale to je od Tebe hezké, že mi tu krájíš ovocíčko!“. Přestože já jsem v té chvíli byl tím, kdo v ruce svíral regulérní vražednou zbraň, vyjekl jsem hrůzou! Kolena mi zrosolovatěla a všechny tělesné pochody ve mně se zastavily. Nedořezali byste se ve mně krve, ani žádné jiné tekutiny.
„Co je? Jsi v pohodě?“ zeptal se kolega poněkud vyděšeně… „Ále nic…“ odpověděl jsem rádoby ležérně. Nějak jsem neměl chuť mu vysvětlovat, že právě v praxi viděl, jak čtení dovede podpořit představivost a rozvinout fantazii.
