„Ahoj kočky! Kampak jste vyrazily?“oslovil jsem tři kolegyně v poledním čase cestou do oblíbené restaurace.... „Nic neříkejte, je mi to jasné: hledáte Parida, aby rozsoudil, které z Vás náleží zlaté jablko, že jo?"
Dmul jsem se pýchou nad tím, jakou lichotku jsem dokázal vymyslet, ovšem jenom do okamžiku, než jsem místo očekávaných ruměnců ve tvářích viděl nechápavé pohledy a slyšel dotazy: „Cožééé?“ a „Kohóóó?“
Řeckou mytologii jsem si zamiloval už jako kluk. Homérovu Íliadu převyprávěnou Janem Pilařem jsem přečetl snad v deseti letech a bláhově jí považuji za klasiku, kterou musí znát každý. Bohužel v dnešní uspěchané době lidé znají spíše film Troja, který z úžasného eposu udělal sexistickou limonádu okořeněnou pohledem na pevný zadeček Brada Pitta…
Pokud jste na tom podobně jako mé kolegyně, vězte tedy, že příběh Trójské války nezačal banální mírovou misí, během níž rozmazlený metrosexuál snadno sbalil krásnou a znuděnou manželku drsného, prostoduchého a poněkud machistického krále, jak se nám snažili namluvit hollywoodští scénáristé.
Dle původní předlohy se celý příběh začal zaplétat daleko dříve a hlavní prsty v něm měli řečtí bohové. Bohyně sváru Eris dala vplen zlaté jablko s nápisem „Té nejkrásnější“… Uznejte, že taková rozbuška by nadělala pořádnou paseku v každém kolektivu, který má ve svém středu více osob ženského pohlaví než jednu. Co to potom muselo dělat se společenstvím, v němž si každá dáma víceméně oprávněně myslela, že vypadá jako bohyně, že?
Coby nejkrásnější přicházely v úvahu tři: Pallas Athéna, bohyně moudrosti a vítězné války, Afrodité, bohyně krásy a lásky a Héra, manželka samotného vládce bohů. Právě vládce Olympu Zeus měl rozhodnout, komu jablko připadne a jak už to tak bývá, moc se mu do toho nechtělo. Přikázal tedy, aby tři krásné bohyně vyhledaly mladého muže, který dosud žádnou ženu nespatřil a ten ať rozhodne. Tím mužem byl trójský princ Paris.
Skutečnost, že zrovna pásl ovce někde v tramtárii je vedlejší – ten příběh je ve skutečnosti ještě delší, ale pro tenhle článek to není podstatné… Důležité pro nás je, že všechny tři polonahé krasavice po zlatém jablku toužily a tak se zcela bez skrupulí rozhodly vyděšeného mladíka zkorumpovat. Héra mu nabízela bohatství, Athéna válečné úspěchy, ovšem jablko dostala Afrodité, jež mladíkovi slíbila lásku nejkrásnější ženy světa…
Tou ženou byla Helena, manželka Spartského krále Meneláa. Paris se s bohyní lásky po boku vypravil pro svou odměnu. Bylo jim zcela buřt, že se nabourávají do funkčního a pevného svazku. Na Spartu dorazili coby vážení hosté a jakmile král musel odjet, krásná královna pod vlivem Afrodité zapomněla na milujícího manžela a odjela i s Paridem do Tróje. V mých dětských očích to byl strašný podraz!
Dál už se film víceméně drží předlohy... tedy až na totálně opomenuté zapojení bohů do boje.... a hlavně na ten konec.
Podle řecké mytologie Paris padl otráveným šípem. Meneláos při dobytí Tróje málem zabil svou nevěrnou ženu, ovšem sama Afrodité (která to tedy jaksi celé zpískala) mu zadržela ruku, vzbudila zapomenutou lásku a oba manželé šťastně odpluli domů… V hollywoodské verzi dostal podvedený král co proto v půlce filmu a na jeho konci Paris i s Helenou coby neodolatelný pár zdrhají z hořícího města založit někde nový rod.
Pokud jste to dočetli až sem, tak tedy víte, že jsem kolegyně přirovnával k těm nejkrásnějším bohyním … ovšem sklidil trpké plody nepochopení.
Těžký je život romantického poety, zvláště když má nějaké ty historické znalosti.
Dnešní doba holt má jiné hrdiny…
Ostatně nestalo se mi to poprvé. Kdysi jsem jedné dívce lichotil v podobném duchu... Řekl jsem jí: "Když se usměješ, reálně hrozí, že se ve Spartě začnou šikovat bojovníci, aby vyrazili směrem na Tróju...."
Jak asi tušíte, také nepochopila, že ji přirovnávám k ženě, jejíž krása rozpoutala desetiletou válku.
Divila se, co má její úsměv společného s cestou fotbalistů jednoho nejmenovaného klubu do ZOO.....
