Praze 10 nastaly jarní prázdniny a tak jsme se známými vyrazili na týden na hory. To naše děvčátko je čím dál drzejší. Něco pochytává od staršího bratra, něco od kamarádky, něco má evidentně vrozené. Samozřejmě po mamince, jak jinak, že?
To jsme takhle během večerního lyžování vyjeli vlekem na kopec a nahoře už zase byl proslov s tématem „Tatínku, otřes se!“
Už jsem nějak nevydržel poslouchat, co všechno mám ještě zařídit a zaplatit a zkusil jsem ten kolovrátek vypnout tím, že jsem jí zezadu klepnul hůlkou po helmě.
Dcerka zmlkla a překvapeně se otočila. „No co co? Spadla na tebe šiška! Asi Tě nějaká veverka už nemohla poslouchat...“ krčil jsem pobaveně rameny.
Holka není včerejší: „Tati, mohl bys mi, prosím, půjčit hůlku?“ zeptala se s líbezným úsměvem. Ještě jezdí bez hůlek a tak měla holé ruce.
A já se zachoval jako úplný idiot... s blahosklonným úsměvem jsem jí jednu podal. Já vím, teď si asi ťukáte na čelo, ale já spoléhal na nějakou otcovskou autoritu a v krajním případě na svůj instinkt.
Jak asi tušíte, obojí selhalo!
Děvče roztáhlo úsměv do té nejpoťouchlejší podoby a najednou mě silou svých devíti let křáplo po ničím nechráněné „kedlubně“, až mi před očima vyskočily hvězdičky...
„Máš nosit helmu!“ oznámila si přísně, než mi tu hůlku hodila k nohám a zmizela po svahu dolů.
Nějak se mi to začíná vymykat z rukou. Asi si budu muset pořídit helmu.... A hned potom začnu na netu shánět poradnu pro týrané rodiče.
