Vedle spousty povinností to mimo jiné znamená i privilegium strávit zápas coby oficiálně akreditovaný novinář v opravdovém press centru.
Jak fotbaloví fanoušci vědí, jarní část soutěže právě začala. Dorazil jsem tedy na první domácí zápas s notebookem v batůžku. Před stadionem se mě ujal kolega a provedl mě nenápadným vstupem s nápisem „Tisk“. Vyjeli jsme výtahem do třetího podlaží a usedli k připravenému stolečku. Venku bylo deset pod nulou, my ve vyhřáté místnosti měli k dispozici nejenom wifinu, ale i kafíčko, chlebíčky, langusty, kaviár, prostě dokonalost sama.
Připravili jsme si začátek článku, sestavu a tak... a šli se koukat.
Po zápase jsme zase už v teple u kávičky psali referát. Najednou se kamarád podíval na hodinky: „Hele, mě za pět minut jede autobus, ty už to tu zvládneš, ne? Dopiš to, jak uznáš za vhodné, dej si něco dobrýho, žádný spěch, zůstat tu můžeš, jak dlouho chceš.“
„Jasně!“ měl jsem sebevědomí až na půdu, možná ještě výš. Kolega mi zamával a já jen zběžně zaregistroval, že odešel úplně jinými dveřmi, než jsme sem přišli, leč nevěnoval jsem tomu pozornost.
Doplnil jsem do článku všechny detaily: střídání, žluté karty, góly, dopsal krátký zběžný referát a zaklapl noťas. Vyrazil jsem ven stejným způsobem, jako jsme tam přišli. Sjel výtahem do přízemí .... a tam narazil na zamčené dveře...
V mysli mi rychle vytanulo, že kolega přece odcházel úplně jinudy. Nu což! Vyjel jsem zase zpátky a pro jistotu se u jednoho z ještě píšících reportérů ujistil, kterým směrem je východ. Otevřel jsem ty správné dveře a přede mnou se objevila chodba, na jejímž konci stál hodně výhružně vypadající bodyguard ... a hned vlevo od dveří i výtah, který jsem si hrdě přivolal. Přece se nebudu trmácet po schodech, ne?
Uvnitř jsem zmáčkl „nulu“... nic, ovládání nereagovalo. Tak jsem zkusil jedničku... „No tak co? Jedno patro seběhnu“, říkal jsem si, když se výtah rozjel.
Pak se v prvním patře otevřely dveře a mě bylo jasné, že tudy se ven asi nedostanu, protože jsem byl v kuchyni. Zatímco kuchtíci s noži v rukou, připravující zákusky na blížící se tiskovku, na mě vyplašeně koukali, já se pokoušel vypadat jako „inventář výtahu“, případně „deštník, který tam někdo zapomněl“...
Zmocnil se mě pocit, že v téhle stavbě nenávratně zabloudím a mé ostatky objeví až další generace při rekonstrukci. Tedy v lepším případě. V horším si mě podá ochranka a mou mrtvolu zlikviduje v drtiči na odpadky. Každopádně tak, nebo tak, byla přede mnou maximálně ta perspektiva, že se budu útrobami stadionu prohánět jako legendární bílá paní Rožmberským zámkem.
Vyjel jsem tedy zpátky do třetího patra. S pocitem, že bych chtěl být "menší a ještě menší", minul bouchače na konci chodby a vlevo od něj objevil schodiště, kterým proudil dav lidí, tak jsem se jím s ulehčením nechal unášet.
Nakonec to tedy se mnou dopadlo dobře. Třeba se ještě ukáže, že pro tu novinařinu mám vyloženě buňky. Vždyť který novinář se během své první reportáže dokáže „dostat až do kuchyně“?
