Moc se mi nechtělo vracet se zpátky přes tři patra, tak jsem si vyhodnotil, že teď už se stmívá a ráno má být ošklivo, takže je vlastně nepotřebuji.
Sedl jsem do tramvaje a v pohodě luštil sudoku, když tu mě napadlo podívat se na mobil. Prohrábl jsem jednu kapsu, druhou, třetí ... a jak už asi tušíte, nenašel jej. Bylo jasné, že i on zůstal v kanceláři. To už byl větší problém, protože ráno bude budit, ale ani tak se mi nechtělo vystoupit a vracet se zpátky.
Vyskočil jsem na konečné a podíval se, v kolik jedou autobusy. Vyhrnul jsem si rukáv... a zjistil – jak jinak – že hodinky jaksi nejsou na svém místě.
Nevím, jaký na mě v té chvíli byl pohled, ale obávám se, že jsem se zatvářil podobně, jako Stan Laurel, když mu Olivier Hardy provedl nějakou lumpárnu.
V dálce se z rádia se ozval hlas Josefa Kemra: „Jsem Tvé stáří! Pozvi mě dál...“
Co k tomu říci? Snad jenom:
Vážený pane Alzheimere, když už jste tady, tak Vás tedy vítám. Usaďte se, co nejpohodlněji, pokud možno někam do kouta a jestli bych Vás mohl poprosit, zkuste se projevovat co nejméně.
Děkuji Vám!
