Tento blog tedy bude na vážnější notu, než všechny mé předchozí a doufám i budoucí.
Ještě jednou se vrátím k minulému článku. Jedním z průvodních jevů mého covido-boje bylo masivní smrkání krve. Ze všech stran jsem slyšel, že to není příznak koronaviru.
Byla to pravda. Nebyl to příznak koronaviru. Byl to první příznak něčeho jiného, co mohlo mít ještě horší následky, ale to předbíhám.
Vrátím se do okamžiku, kdy jsem byl přesvědčen, že je vše na dobré cestě. Stále jsem sice nacházel na kapesníku krev, ale už v menší míře a říkal jsem si, že návštěvu ORL ještě tak týden odložím. V té chvíli se mi objevily na levé noze takové podivné šrámy tvořené z červených teček, vzápětí tamtéž samovolně naskočily dvě veliké modřiny. To už mi bylo divné a na postrčení jedné z kamarádek jsem nejenom ukončil neschopenku, ale zároveň požádal svou doktorku o rozbor krve.
Nevím, jaké s tímhle máte zkušenosti Vy, ale u nás to vypadá tak, že při běžné kontrole nemá smysl volat si dřív jak třetí den odpoledne. Dřív prostě výsledky nedorazí. Teď mi zazvonil telefon od doktorky tři hodiny po odběru: „Přijďte hned zítra, pošlu Vás na další vyšetření! Máte strašně málo trombocytů!“
Dobře no, jde o krevní destičky, zjistil jsem s klidným srdcem na netu.
Druhý den mi sestřička vystavila žádanku do nemocnice s tím, že nic jiného mi dát nemůže, protože zpráva opravdu přijde až zítra, paní doktorce včera volali přímo z laboratoře. A taky mi zdůraznila, abych nejezdil autem, že i drobná bouračka by mohla být... evidentně hledala to správné slovo, nakonec použila „problém“.
Na recepci hematologické kliniky sice poněkud nedůvěřivě koukali na chlápka, který nemá žádnou zprávu, jenom naléhavou žádanku, ale paní doktorka po prvním seznámení s případem záhy položila základní otázku: „Kromě toho krvácení z nosu, nemáte, doufám, na těle nějaké červené tečky, či samovolné modřiny?“
Okamžitě jsem letěl na krev, baněk jsem s sebou dostal tolik, že jsem ještě zavtipkoval, jestli vědí, že jí mám jenom pět litrů, ale pak už na humor nebyl čas: „Jdu se podívat, jak jsme na tom s lůžky,“ zaznělo přísně, „zůstáváte tady!“
Vykulil jsem oči. Neměl jsem s sebou nic, byl jsem ve vycházkovém, doslova jak jsem si odskočil od plotny. Počítal jsem s tím, že po krátké konzultaci dostanu nějaké prášky a pomažu do práce. Musel jsem si zavolat domů, aby mi přivezli pyžamo a vůbec všechno, co takhle člověk v nemocnici potřebuje.
Ten pravý šok přišel až druhý den ráno. V půl šesté mi vzali krev a v devět přišla doktorka: „Tak máte pět krevních destiček,“ řekla „včera jste při příjmu měl tři.“
Chápal jsem, že ne na celé tělo, počítá se to na nějaké číslo nanolitrů krve, což jsem si den předtím povrchně zjistil, takže mě to ještě tolik nerozhodilo.
„A kolik jich má být normálně?“ zeptal jsem se bezelstně.
„Normální je stopadesát.“ Prohlásila s přísným pohledem zpod brýlových obrouček.
Teprve v tu chvíli se mi rozklepala kolena. Už z příjmu, kde mi bylo vše vysvětleno, jsem věděl, že tedy můj imunitní systém to nějak přehnal s obranou a vedle koronaviru začal blokovat tvorbu krevních destiček. Proto se mi nesráží krev, proto to krvácení z nosu, proto ty modřiny a proto by relativně běžná tržná rána mohla být ten problém, jak naznačovala sestřička u praktické doktorky. Ale myslel jsem si, že jich mám tak polovinu, třetinu, maximálně čtvrtinu, ne že jsem na dvou procentech!
„Takže já můžu kdykoliv...“ začal jsem opatrně a myšlenky, které se mi honily hlavou, nabíraly setsakra černou barvu.
„Teď hlavně klid, potřebujeme to dostat minimálně na dvacet, to je kritická hranice. Nejprve se pokusíme potlačit Váš imunitní systém, aby přestal útočit tam, kde nemá. Kdyby to nezabralo, nasadíme jiné léky, které mají za úkol navázat se na krevní destičky a ochránit je. Od Vás potřebujeme, abyste hlásil každou novou modřinu, každé bolení hlavy, prostě všechno. Fatální může být jakékoliv vnitřní krvácení, každá prasklá žilka, hlavně směrem do mozku se nesmí nic stát.“
Rádoby vtipná věta: "Nestresuj se, ať ti neprdne žilka!" okamžitě dostala jiný rozměr.
Napojený na kapačky jsem strávil týden. Nemá smysl popisovat, co všechno mi proteklo kanylou. Optimismus, když počet destiček vskočil na jedenáct a následné zděšení, když druhý den byl jejich počet opět na pěti. Můj imunitní systém byl tvrdý protihráč a nechtěl dát svou práci lacino.
Nakonec jsem opouštěl kliniku na čísle šedesát tři. Uvědomuji si, že to nekončí. Dál to ještě bude boj, protože do stopadesáti je daleko, ale snad se tělo nastartovalo a půjde správným směrem.
Každopádně mě stále jímá hrůza při tom pomyšlení, že jsem chtěl ještě týden čekat a pak řešit smrkání krve na ORL. Kdyby mě jedna duše dobrá nepostrčila k akci varovným případem, nebo kdybych nad tím vyprávěním mávl rukou, mohl taky můj blog končit.
Snad jsem byl jenom nějaký atyp a drtivá většina lidí tohle nezažije. Ale přesto mějte na paměti, že nestačí Covid jenom porazit. I po výhře nad tímto soupeřem se sledujte. Není nutné hnát na krev zdravé jedince, kterým nic není, ale pokud začnete krvácet a nepůjde to zastavit, nebo se Vám někde objeví červené tečky a následně modřiny... Ten krevní rozbor nic nestojí, jenom trochu času.
Kdyby tento článek pomohl jenom jednomu člověku, tak jsem jej nepsal zbytečně.
