Vždyť, když jsem já byl malý, museli jsme číst samé vážné věci. To byla samá Babička, Staré pověsti české, či Válka s mloky. A teď je dětem předloženo coby povinné jedno z nejsrandovnějších dílek, co znám.
Nepředpokládám to, ale kdyby někdo nevěděl, o čem je řeč, tak tuhle knížku napsal pan Leo Rostand v roce 1976 a pojednává o útrapách, které v New Yorku zažívají imigranti při studiu angličtiny. Pan Kaplan je svérázným žákem začátečnické třídy večerní školy pro dospělé. Žákem, který pravidelně všechno poplete, což jej ovšem nikterak netrápí, ba naopak si svou roli patřičně užívá. Na opačném pólu stojí pan profesor Parkhill, který marně vymýšlí, jak žáka, uneseného z každého svého omylu, přeci jenom propašovat do třídy pokročilých.
Dcera však moje nadšení nesdílela. Naopak protočila oči v sloup a prohlásila klasické pubertální: “To bude nůůůdááá!“.
Aby nedošlo k mýlce: holka čte ráda, dokonce bych ji označil jako knihomolku, ale snad právě proto má velké nároky na knihy, které vezme do ruky. Musí to mít pořádný příběh, strhující děj, zápletku a padouchy. Pomalu jsem si uvědomoval, že čtení o tom, jak někdo chodí do školy a probírané učivo mu nejde, může být pro dítko školou povinné spíše traumatizující, než zábavné.
Nakonec jsme se domluvili, že budeme číst spolu. Nahlas. Ona mě a případně já jí.
Nápad to určitě nebyl špatný, leč realizace byla náročná. Pochopte, že v knize jsou všechny možné přeřeky a přežblebty přepsané foneticky. Upozorňuji, že říkačka „čistačičetči číblných čepelek letělo čez čistačičetči číblných čech“ patří mezi ty jednodušší věci.
Dcerka se na mě čas od času otočila s otázkou, co to vlastně měl nebohý žák říci. Co si asi představit, když někdo prohlásí, že „Ček Londýn napsal Dobrý družstvo Chňaplkterýho Fina“, že?
Vždycky jsem obdivoval překladatele této knihy. Pan Antonín Přidal vlastně musel napsat všechno znova. Zachovat mohl pouze postavy a jejich charaktery. Přeřeky, dvojsmysly, gramatické chyby, stejně znějící, ale něco jiného znamenající slova, to všechno muselo být vytvořeno v češtině úplně jinak, než jenom přeložením původního díla.
Vzpomínám si, že taky v epilogu poděkoval dětem. Nejenom svým, ale i všem v okolí, protože všechny jejich chyby z dob, kdy se učili mluvit a posléze psát, při překladu použil.
A já záhy zjistil, že brzy budeme mít materiál na další díl.
Například mi dcerka tvrdila, že „profesor byl konzervován“. Překvapeně jsem se jí podíval přes rameno: „Konsternován!“.
Vzápětí při popisu jedné osoby prohlásila, že měl v kapse dvě „plícní pera“. Chápal jsem, že teď už se plnicí pera nepoužívají, takže je nemůže znát, ale v holce se probudil duch pana Kaplana, který se vždycky pokoušel o své chyby hádat a tvrdil, že i jeho výklad je správný: „No já jsem si myslela, že když je nosí v náprsní kapse, tak že je má jako na plících!“
Potom jsem nahlas četl já. Dával jsem si záležet! Probudil se ve mně „herec“. Deklamoval jsem sz, či cz, když mluvil student z Polska, bzikal jsem jako čmelák, podobně jako pan Smith z Německa, nasazoval ruský přízvuk, když měla slovo paní Yanofská.
Zdárně jsem dočetl kapitolu a podal jí ještě otevřenou knihu: „Na! Tady máš sálošku!“ dodal jsem ještě zpitomnělý právě přečteným textem.
„Sálošku?“ zeptala se překvapeně.
„JO! SÁLOŠKU!“ přikývl jsem důrazně, ale se smíchem.
Jsme tak ve třetině. Takže kdyby se náhodou chystal další díl, případně rozšířené vydání, může se na nás nakladatel obrátit. Materiálu bude dost!
