S kečupem

Nedávno mi moje dcerka oznámila, že až vyroste, tak si za manžela vezme dědu. Nechtěla tím samozřejmě naznačit, že se po dosažení plnoletosti hodlá finančně zabezpečit sňatkem s nějakým zazobaným páprdou nad hrobem. Měla na mysli svého dědečka, mého otce.

Chápal jsem to, v naší rodině je tohle běžný myšlenkový postup. Zatímco moje mladší sestřenice v předškolním věku váhala mezi mnou a svým otcem, já byl v témže věku přesvědčen, že si jednou vezmu svou maminku. Upřímně řečeno, dodnes lituji, že jsem od tohoto skvělého plánu někdy kolem patnáctého roku věku upustil. :-)

Zareagoval jsem klasickým chytákem: „Ale dědu už si vzala babička, co s ní bude, až si ho vezmeš Ty?“, ale dcerka to měla vymyšlené: „Tu si vezmu taky! A tebe taky! Všechny, co Vás mám ráda, si vezmu!“

Bylo to hezké vyznání a já se začal dmout otcovskou pýchou. To ovšem pouze do okamžiku, než dcerka  dodala: „Vezmu si Vás s kečupem! Ten mám taky ráda!“

Budu se muset v rodině nenápadně poptat, kdo jí co v poslední době vyprávěl. Jestli se jedná o poněkud novější verzi pohádky "Sůl (v tomto případě tedy kečup) nad zlato", tak je to v pořádku. Jenom doufám, že neslyšela něco o Otesánkovi.

Nerad bych se dostal do průšvihu... a je úplně jedno, jestli s kečupem, nebo bez.