Jednoho utopence, prosím

Zvykli jsme si po víkendovém sportu zajít „na jedno“ do přilehlé hospůdky, to prostě ke sportu patří, zvláště v pořádném vedru. Poslední dobou nám tam to pivko nějak přestalo chutnat. Netuším, jestli špatně proplachují trubky, nebo jsme jenom zmlsaní. Přišlo nám, že není nic snazšího, než změnit lokál. O pár metrů dál je jiná hospůdka, tak jsme vyrazili na průzkum.

Pivko měli dobré, velkoprostorová televize byla ucházející, na programu byl sestřih z posledního MS ve fotbale, všechno se zdálo ideální. Pomalu jsem dopil a u hezké, leč nemluvné servírky jsem si objednal druhý půllitr. Než jej přinesla, věnoval jsem letmý pohled tabuli, na níž bylo křídou napsaných pár jídel a poděkování jsem hned spojil s objednávkou: „Mohl bych poprosit o jednoho utopence?“

Přiznám se, že mě vůbec nenapadlo, že bych poprosit nemohl, ale uznávám, že když už jsem tedy použil otázku, měl jsem být připravený i na zápornou odpověď.

Já bych i připravený byl. Celkem bez potíží bych akceptoval odpověď typu: „Bohužel už nejsou“ „Nepřivezly je“, „Nefunguje lednička“, nebo nějaké logické zdůvodnění, proč bych prosit nemohl. Vůbec jsem však nebyl připravený na odseknutí: „NE! Kuchyň se zavírá v deset!“

I přes mou pověstnou ukecanost mi tohle vzalo dech a moje ústa šla lidově řečeno „do vrat“. Mozek odmítal věřit tomu, co třmínek s kladívkem vyťukaly do kovadlinky. Spoluhráč, který je civilním povoláním právník to vzal za mne: „Slečno, tohle je pro mě dost neakceptovatelné. Utopenec není nic, co by se muselo v kuchyni vařit. Ten je v lednici, stačí jej vyndat kleštěmi ze sklenice…“  ovšem slečna na jakékoliv přípomínky vůbec nereagovala. Vypadalo to, že naše slova po ní kloužou a vůbec k uším nedoputují.

Došlo mi, že vlastně nevím, kolik přesně je, tak jsem sáhl do tašky pro hodinky a musel se začít smát. Ukazovaly 22:01. Když připustím, že mi jdou o minutu, či dvě později, tak v případě mého dotazu muselo jít o vteřiny.

Postupně jsme dopili druhé pivo a začali platit. Během celé procedury jsme si mezi sebou povídali, jak bychom rádi ještě poseděli, něco popili a pojedli, utratili podstatně více a ve finále nechali nějaké to dýško milé obsluze, kdyby tu ovšem nějaká milá obsluha byla. A slečna celou dobu neslyšela a vracela nám na útratu do koruny přesně.

Jak asi tušíte, průzkum dopadl díky mladé servírce špatně. Dál budeme po víkendovém fotbálku hasit žízeň v hospůdce, kde sice mají horší pivko a roznáší ho tam zarostlý klučina s náušnicí. Ovšem usmívá se u toho, komunikuje s námi a nedělá mu problém ohřát párek půl hodiny po oficiální zavíračce, natož minutu po desáté.