Šantré - Rybanaruby 25.8.2015... recenze koncertu, aneb "šáteček"(?)

Písničky kapely Šantré jsou moje krevní skupina, takže jsem se na samostatný koncert v klubu s názvem „Rybanaruby“ dlouhodobě těšil. 

Pokud by někdo náhodou zabrousil na tento článek a netušil o čem je řeč, tak vězte, že kapelu tvoří autor většiny písní a skvělý kytarista Dušan Vainer, baskytarista Pavel „Bráška“ Hloušek a étericky půvabná zpěvačka s mandolínou Terezka Bárová.

V den koncertu mi těšení poněkud zhořklo, protože na stánkách kapely se objevila informace, že se jedná o poslední koncert, po němž si skupina naordinovala blíže neurčenou pauzu. Tohle mi trochu vyrazilo dech. Šantré se v mých laických očích (či tedy spíše hudebně hluchých uších) dlouhodobě řadí někam pod vrchol současného českého folku, ke kterému mu chybí malý krůček. Co by tedy mohlo být příčinou toho, že tento koncert dostal podtitul „Šáteček“?

Moje fantazie v tu chvíli letěla na plné obrátky. Přemýšlel jsem, jestli se mezi dva muže a jednu slečnu mohla vloudit „Yoko Onno“, nakonec jsem tajně zadoufal, že by mohlo jít o reklamní tah, jak dostat na koncert co nejvíce fanoušků.

Pokud by tomu tak bylo, tak to vyšlo. „Rybunaruby“ obrátili diváci „naruby“… nebo tedy vlastně nalíc? No prostě bylo natřískáno do posledního místečka a to tedy nemluvím o místech k sezení, nýbrž skutečně o samotném místě. Organizátoři na poslední chvíli sháněli koberečky, aby diváci neseděli úplně na zemi, pár rodinných příslušníků si poposedalo na pódium a i zvukař se musel hodně ohánět, aby si uhájil svůj prostor k práci. Přesto všechno zůstala jedna řada neobsazená. Deset minut po ohlášeném začátku bylo vysvětleno, že se čeká na protagonisty jedné jihočeské spřátelené skupiny, která má rezervovanou onu řadu a nějaké zpoždění způsobené parkováním. No diváci je nakonec přeci jenom ve vydýchaném prostoru přivítali potleskem, i když se našli tací, co po nich chtěli spíše něco hodit. Třeba nějakou "Bonsai"…

V úvodu bylo řečeno, že před přestávkou bude odehráno deset písní, v průběhu koncertu zazněla číslovka 22 v souvislosti s play listem. Ne, nepočítal jsem, kolik kousků skutečně zaznělo, ale na těchto číslech chci ukázat, že kapela má stále co nabídnout.

Z písniček umístěných na posledním mini CD (pět písní je zoufale málo) mi chyběl jenom "Klíč". Co si budeme povídat, každý chlap rád od krásné slečny uslyší větu: „Ráda Tě mám víc než je zdrávo“. Co na tom, že je to v rámci písně posláno v plen vstříc početnému obecenstvu. V potemnělém sále si každý může chvilku představovat, že tahle slova patří jenom jemu..

Dušan nám vysvětlil, jak je těžké napsat píseň v jiném, než dvou a tříčtvrťovém taktu. Přiznám se, že pro mě, člověka nepolíbeného hudebním vzděláním, to trochu znělo jako Cimrmanovy pokusy o odborné anekdoty (např chemická: H2SO5, což je sloučenina, v níž by síra musela být osmimocná a to je prý pro chemika nepředstavitelně komická představa).

Muzika šlapala před i po přestávce vyplněné Terezčiným bezmoučným koláčkem, atmosféra v nabitém sále byla elektrizující. Náročný kapelník byl spokojen, jak publikum pojalo refrén písně "René" a kapela se poněkud zamotala do vysvětlování příbuzenských vztahů, z čehož posléze rezultovala tradiční otázka "kam až sahají Hujerovi“. Dušan elegantně zvládl výpadek jednoho z textů, Pavel do basování dokázal zapojit i jednoho z přibuzných na podiu a Terezka v samém závěru rozjařené obecenstvo pobavila rozkošným líčením svých trablí s moukou. Možná by taky měla psát blog.

Diváci si vytleskali tři přídavky a na čtvrtý si vyžádali „Deprese“, jejichž refrén mi zněl v hlavě celý další den. Dá se říci, že se koncert vydařil, takřka po všech stránkách. 

Ale.....

Bylo evidentní, že diváci čekají hlavně na ohlášenou poslední fázi večera, aby se dozvěděli, co tedy s kapelou bude. Po poslední písničce se rozhostilo ticho a diváci seděli jako přikovaní. Kapelníkovi se však do nějakého vysvětlování moc nechtělo. Zkusil to obejít tím, že byla vyhlášena diskuze, nikoliv monolog a tak by to chtělo nějakou otázku.

Ta nakonec z napjatého publika vyletěla: „Proč?“

A na ní přišla ještě jednodušší odpověď „Proto!“….

Byla vyřčena s úsměvem, ale stejně si myslím, že tato odpověď je akceptovatelná pouze u žen a to ještě jenom v určité konkrétní dny v měsíci. U řečníka Dušanova kalibru se s ní nějak ne a ne spokojit.

Atrmosféra byla pozitivní, lidé viseli kapelníkovi na rtech a jakákoliv odpověď by byla přijata. Osobní důvody, rodinné důvody, momentální rýmička, či příliš otlačený palec levé ruky. Klidně mohlo zaznít, že už si skupina navzájem leze krkem, nebo že se ve folku nedají vydělat peníze a tak se Dušan v příštím zpracování Jesus christ superstar bude ucházet o alternaci s Kamilem Střihavkou. Ani vyčítavé pohledy z první řady však kapelníka nerozpovídaly. Byl to takový rozpačitý závěr jinak úžasného večera.

PS. Zřejmě jsem nebyl jediný, komu pauza oblíbené kapely nedala spát a tak se na FCB po třech dnech objevilo vyjádření, které dává naději, že až se objeví odpovědi na ty správné otázky, tak se Šantré ještě na podiu, či alespoň ve studiu sejdou.

A pokud ne, tak budu jednou houpat na kolenou vnoučata, broukat jim u toho: „řeka němá tiše plyne, když se blíží vodopád“.  A pak jim budu vyprávět, že tohle měla v repertoáru úžasná kapela, která mi zůstala v srdci… a na jejímž posledním koncertu jsem měl tu čest stát hned vedle zvukaře, protože sednout už si nebylo kam. :-)