Jak mé děti přicházejí o iluze

„Tatí, jak se jezdí na tomhle?“ zavolala na mě dcerka na návštěvě v jednom nejmenovaném sportovním řetězci. Pod paží táhla skateboard.

Děti jsou úžasné. Tedy do určitého věku… Mají dojem, že táta zvládne prostě všechno! Každý rodič by si toho měl patřičně vážit, protože to netrvá věčně.

Jasně si vzpomínám, jak jsem svému prvorozenému synkovi kdysi dávno na nějakou banální otázku typu „Proč se něco děje tak a tak?“ bezelstně, leč pravdivě odpověděl: „Jó, hochu, to nemám tušení!“

Potom jsem čelil jeho zděšenému pohledu: „Jak to? Vždyť ty přece víš všechno!“

Dnes je chlapcovi patnáct. Při rozhovoru se mnou protáčí oči v sloup, u počítačových her si ťuká na čelo a na hřiště mě vyprovází úšklebkem a pichlavými slovy: „Hlavně si, otče, něco neudělej!“

Dcerka, to je ještě něco jiného: Jezdíme spolu na kole, na lyžích, učím jí kopat do míče, pinkat, házet na koš… a ješitně cítím, jak má okolo tatínka vytvořenu tu gloriolu neomylnosti. Nebo tedy donedávna měla. Nevím, který čert mi nakukal, abych sebevědomě popadl ten zpropadený skejt. Něco mě mělo varovat, že jak tam není balón, tak to není úplně moje parketa.

„To musíš takhle!“ postavil jsem se na prkno pravou nohou, levou se odrazil ….. a v té chvíli mi ujela pevná zem pod nohama! Mé tělo se na okamžik ocitlo v horizontální poloze a vzápětí naplocho narazilo na betonovou stěrku.

Ihned jsem se zvedl, tváříce se, jako by tohle bylo v plánu. Já blázen jsem měl dokonce na jazyku něco ve stylu: „tak takhle se to dělat nemá a teď ….“

Nebojte se, neřekl jsem to!

Děvče mezitím přineslo náčiní, které odjelo kamsi o pár regálů dále, sjelo mě jízlivým pohledem od hlavy k patě a prohlásilo: “Tak já to radši uklidím, ne?“

Přikývl jsem, prohmatávaje si naražené zápěstí. Rychlým pohledem jsem zkontroloval, jestli nedošly újmě náramkové hodinky a pak už jenom koukal směrem ke stojanu, kam náčiní patřilo. U toho stojanu stál můj tatínek. Tedy stál…. Opíral se o něj…. Jednou rukou. Druhou si přidržoval brýle, aby mu nespadly, protože byl ohnutý v pase a řval smíchy

Jogíni prý věří, že minuta smíchu prodlouží život o hodinu.

Sice o mě dcerka ztratila ty krásné iluze, ale zase jsem svému otci prodloužil život minimálně o půl hodinky. To za to stojí, ne?